Sobota 11. července 1874

Jaké by to bylo štěstí mít bernardýna — pojmenovala bych ho Notlimah. Jenže — Basilévitchová nám volá z okna, že přijde, abychom šly spolu na koncert. Když nepřicházela, šla jsem k ní, a nelíbilo se mi to, když jsem u ní našla Gericka... ale budiž. Jdu s nimi, máma říká, že hned přijde. Basilévitchová jde nechat svou vizitku a vizitku svého manžela u hraběnky Merjeeské. Ta dáma je doma, a já jsem nucena čekat na Basilévitchovou ve společnosti Gericka; stojíme pod oknem v ulici de l'Hospice a říkáme si zcela klidně naprosto obyčejné věci, když tu se otevřou dveře pokoje a oknem vidím de Neufarge, jak se usazuje ke čtení. Prvním mým hnutím bylo kvapně opustit okno, jako bych dělala něco špatného, pak říkám: To je pán, kterého jsem nechtěla zdravit — pojďme se projít po aleji. Gericke je dítě z dobré rodiny, ve společnosti říká hlouposti, ale o samotě se mnou byl dokonalý. To se mi líbilo. Ale při odchodu od Basilévitchové provedl něco strašného — při přecházení náměstí bubnoval holí na drátěnou turnýru Basilévitchové, jako by to byla zeď nebo židle. Doma jsem to vylíčila s velkým pozdvižením. Návštěva Basilévitchové je skončena, sedáme si na koncertě, kde se k nám připojí nejdřív markýza a pak máma. Mluví se o úterním pikniku. Malý Polák hraje chlad v odpověď na mé drzosti.
Basilévitchová byla na nádraží s Gerickem a svým manželem, aby přivítala hraběte de Tanlay, který zastává nějaké místo u Mac-Mahona. Přijel, ten hrabě, ohlášen tři dny předem — a Basilévitchová září.
Před plesem se odehraje [Škrtnuto: skandální] velmi nepříjemná scéna — bratr mě dohnal k zuřivosti tím, že mi nedal knihu, chtěla jsem ho potrestat židlí, máma se vyděsila a dostala záchvat nervů. Zavolali Lezaaka, ale za hodinu, jako kouzlem, byla na plese v šedých šatech od Wortha. Já jsem měla bílé od Wortha, vlasy volně na zádech, dobrý dojem. Sál je plný, ale my a Basilévitchová jsme jediné bez klobouku. Basilévitchová je se svým malým hrabětem de Tanlay, který vypadá jako všichni operní tenoři. [Vložený řádek: Který je ztělesněné comme il faut. Líbí se mi, má vyrovnané, klidné a příjemné způsoby.] Byl nám ihned představen. Tu se ke mně přiblíží jeden pán a žádá mě o tanec.
– Neznám pána..., říkám tiše a váhavě.
– Jsem pan van Halsen (nebo něco podobného).
– Jsem příliš unavená, pane, říkám s nevinným úsměvem.
Viděl snad někdo takovou drzost!
Beru mámu pod paží a usedáme na pohovku vlevo. Za námi je ten slavný krásný mladík. Dám se do hovoru s paní Davignonovou, aby mě slyšel. De Tanlay tancuje dobře, rychle především — všichni se dívali, když jsme tancovali. Tancovala jsem s mnohými, se všemi, které známe, kromě Macainna, který mě neráčil pozvat — ten medvěd. Se třemi Američany — Winslowem, který vypadá jako vrátný z Acqua Vivy, Clarkem, který je milý chlapec, a Laddem — hrůza, šilhá, strašně plachý — vida ho takového, převálcovala jsem ho. Ano, je ošklivý, je plachý — poděsme ho.
[Škrtnuto: Ale hle] Představili nám toho, kdo se odvážil mě pozvat. Je to hrozný Holanďan. A po něm ten krásný mladík, ten obrovský mladík. Na něm miluji jeho nesmírnost. Ale má ošklivé oči, sprosté způsoby a vůbec žádné držení. Neví, co s rukama.
Máma mi ho představuje, čekala jsem, že uslyším jméno jako Esterházy, a slyším: „Pan Paparigopoulos." Ale to je nedůstojné — papa, rigo, poulos — je to Řek!
Není hezký, má vyplašené malé oči a navíc je v rozpacích. Ne, už nejste pěnkavka, ne, ne, ne — nenoste už to jméno. Nikdy se mi nelíbil, ale od toho jména se mi stává lhostejným.
Škoda, doufala jsem, že bude někdo. Byly jsme obdivuhodně obklopeny. Byla jsem spokojená. Bože, vpravdě se nesluší míchat sem Boha, ale musím, protože mimo jiné prosím Boha, aby zařídil, abychom byly obklopeny a žily tak, jak si přeji. Zde žijeme tak, jak si přeji. Co jsem udělala, abych si to zasloužila — naopak mi připadalo, že se chovám špatně a nezasluhuji si nic.
Gericke je tu nejmilejší, stál u mě po celý lancír, neumí konverzovat. Říká tak roztomile Dušenko, že jsem do toho slova zamilovaná. Když se mnou mluví, říká mi Dušenko, a já mu říkám Imbecile. Mohu si s ním takový tón dovolit, protože je šlechtic, comme il faut a dobře vychovaný. Směje se, žertuje, já také. Ale nikdy mě nemůže ranit ni slovem, ni gestem. [Vložený řádek: Ne vždycky — důkaz najděte v úterý.] Jsem s ním volná a klidná, je to dobré dítě s představami o slušnosti a společenských zvyklostech — na nejvyšší úrovni.
Kde jsem jen přišla k takovým závěrům?
Rozesmívá mě, aby viděl můj důlek, a natáhl prst, aby na něj ukázal — plácla jsem ho vějířem přes ruku. Malý hrabě se přišel postavit za nás. Jsem klidná, vím, že se mi Gericke nedvoří a nikdy dvořit nebude, chovám se s ním tedy zcela přirozeně. Pak přichází Holanďan, Papati atd., de Tanlay a další a další — a jsme obklíčeny. Je to tak příjemné!
Nedali mi pokoj ani na vteřinu; tvrdí, že valčíkuji obdivuhodně, srovnávali mě kvůli mé zlaté čelence s řeckou hlavou, tolik mi namluvili — a kdybych byla hloupější, hlava by se mi z toho točila.
Paparigo atd. je comme il faut.
Sestupujeme do kavárny na zmrzlinu a Gericke mizí s Paulem. Budou si spolu hledat útěchu. De Tanlay triumfuje, Basilévitchová je v bílém a metá umírající pohledy.
De Tanlay nás doprovází, protože doprovází Basilévitchovou.
Čím víc poznávám muže, tím víc miluji... vévodu z Hamiltonu.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky: „I overwhelmed him."
Pozn. překl.: Lancír — slavnostní čtvercový tanec.