Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Pondělí 13. července 1874

Když jsem včera dopsala, bylo: přestala být noc, ale den ještě nezačal.
Basilévitchová přichází ve chvíli, kdy vybalujeme a zkoušíme šaty od Laferrièra a ty, co posílají z Nice. Potřebuje společnici na procházku s de Tanlayem. Je den, takže jdu (bílé a stříbrné šaty, okouzlující, ne špatné).
Vcházíme do cukrárny, Basilévitchová nakupuje svůj podíl na zítřejší piknik, protože zítra jedeme obědvat do Barizartu. Naše rodina, markýz s manželkou, Koukourikan, Gericke, de Tanlay, Winslow a Ladd, Basilévitchová, Rowová.
De Tanlay nám kupuje hrozny. Je velmi zamilovaný do Basilévitchové, ale chystáme se na pěknou komedii — až odjede a Basilévitchová bude chtít získat zpět Gericka, který se začal dvořit Rowové.
Obědváme v hotelu de Flandre vedle pana a paní Basilévitchových a de Tanlaye. Rowová se k nám přiblíží a ptá se na podrobnosti o dnešním výletu. Dnes v šest po obědě jedeme na koni objet čtyři fontány — já, Dina, Eristoffová, Gericke, polský hrabě, Winslow a Rowová; Basilévitchová a de Tanlay a máma s Papou rigolem, aby dělali protějšek Basilévitchové, kterou tak prosili.
V půl sedmé bylo náměstí u Pouhonu neobyčejně živé — tři kočáry a sedm jezdeckých koní tu člověk nevidí každý den. Můj jezdecký kostým mi strašně svírá hruď, nechávám vlasy volně plout pod sametovou čapkou a sestupuji.
Všichni připraveni, vyrážíme cvalem. Bylo to takové dunění na dlažbě, že mi srdce poskočilo radostí.
Máma se zlobí, že vidí Poláka dvořit se Basilévitchové — nechce nebo neumí pochopit, že je to schválně a že je zamilovaný do mě. Důkaz podám o kousek dál.
Když jsme vyjeli do kopce, zjistila jsem, že se dusím. Nesnesu živůtek svírající mi hrdlo, zvláště když hrozí to celé stlačit dolů — je to hrozné. U Tonneletu zůstávám pozadu s Eristoffovou a hrabětem. Ještě jeden kopec, po kterém už nedýchám — pan Papari atd. mi poradil, abych se rozepjala, což jsem udělala, zatímco držel otěže. Ale nepomáhá to, stále se dusím. Hrabě vede mého koně a já se v sedle sotva udržím. Kněžna je znechucena tím, že vidí svého kavalíra u mě, a uhání cvalem pryč. Zůstávám sama s tím malým. Neusmívám se, nedívám se na něj, říkám jen to, co je nutné kvůli koni, a tak jsme kráčeli krokem až k La Géronstère, kde nacházím všechny sedět kolem stolu. Moji dva Američané mi vyšli vstříc a posadili se po mých stranách. Jsou hrůzní, ale celou dobu jsem s těmi dvěma ošklivci flirtovala. Už nevím, proč si Gericke přede mnou klekl na kolena:
– Ó, královno mých lásek...
Všeobecný smích. Je bezprostřední a zábavný. Ale pomyslela jsem si, že vracet se tak, jak jsem přijela, by bylo hrozné — šla jsem tedy do pokoje a upravila se, abych se cítila naprosto pohodlně. Gericke mi pomáhá nasednout, navléká mi rukavice, upravuje jezdecký kostým — a při tom upravování mi vezme nohu do ruky a na všechny způsoby říká, jak je hezká. Hrabě přibíhá, jak vždycky, když je baron u mě — myslí si, že se mi dvoří, a rozčiluje se.
Ale Bébé nepatří k těm, kdo se mi dvoří — dvoří se všem; představuji si ho jako stroj na krájení cukru, jede pořád bez zastavení. Mluvil se mnou, a kdybych se já kouzlem proměnila v tu Polku, mluvil by stejným tónem; kdyby místo Polky byla Dina, pokračoval by dál atd. atd. — Viděl někdy kdo takovou nožku, to je zázrak! (opravdu, moje noha pod jezdeckými kalhotami vypadala jako dětská). A políbil ji tak důkladně, že jsem přes kůži ucítila ten polibek. Ubohý malý Polák odvrátil oči, ale neodešel.
– Proč jste si neoblékla vysoké boty, slečno?
– Raději mám tyhle kotníčkové, vysoké mi zvětšují nohu.
– Ne, to není možné, s vaší nožkou — ale prosím vás, jaká nožka! — a políbil ji ještě třikrát. Nechala jsem ho s úsměvem, protože to dělal bez jakékoli myšlenky a velice mě to těšilo. Škoda, že nejsem vdaná — nechala bych si od něj dvořit a lépe bych ho poznala.
Má dobrou povahu, ale dítě by ho naučilo způsobům — má je příliš volné a příliš dětinské.
V tu chvíli přichází de Tanlay a zapíná mi rukavice. Vyrážím s baronem, ale brzy mi ho Dina odvede. Polák přichází:
– Slečno Marie, projděme se spolu.
– Ne, jděte za těmi, kterým se dvořite.
– Ne?
– Ne.
Za několik minut ho zavolám, nechá kněžnu kněžnou a přiběhne: – Nyní vám dovoluji mě doprovodit. — A doprovází mě. Ale hnusí se mi. To, co dělám, dělám, abych uspokojila matčinu pýchu. V Barizartu vidíme Gambarta a... Malézieuxe! Oba v bílém.
Pan Gambart, pan Malézieux. Dobrý večer!
Seřadíme se do jedné řady — sedm koní, to je nádherné! — a vjíždíme do města. Hudba hraje, dlažba duní, diváci vstávají, kluci pokřikují! Odtud na alej du Morteau.
Říkám hraběti:
– Přeji vám, abyste složil zkoušku.
– Raději bych, abyste mi přála něco jiného.
– Co?
– Mám to říci?
– Vždy se má říci. (Věděla jsem, co řekne.)
– Nuže...
– Nuže? — Ztrácela jsem trpělivost. Čekat na vyznání od takového ušmudlance — fuj!
Podíval se mi do očí a jeho odporné oči se leskly.
– Budete se na mě dívat hodinu a já vám neporozumím, řekla jsem přísně.
– Přeji si vám být po vůli.
– Ach tak, nuže, jestli je to pravda, jděte a klekněte si k tamtomu stromu a zůstaňte tak, dokud neuvidíte projet všechny koně a všechny kočáry. — Což udělal.
– Nevěřím vám.
– Jak to?
– Jste Polák, atd. atd. atd. — vracíme se.
– Ó! Nemůžete pochopit moji duši — podívejte se na zevnějšek a to stačí.
Na mou žádost mi udělal portrét — snadno se uhádne, jaký.
Před naším domem znovu hrozný rámus. Polák mi pomáhá sesednout z koně — velmi špatně. Tu přicházejí Gericke a ostatní.
– Kdo vám ušpinil klobouk?
– To pán mi neuměl pomoct — vy jste nepřišel, a tak hezky jste mi pomáhal nasednout.
– Že ano?
Neohrožená žena! Měla jsem odvahu jet po třech a půl hodinách jízdy na ples a tancovat.
Všichni mi říkají slečna Dušenko — to je rozkošné jméno. Zapomněla jsem říci, že cestou zpět jsem zpívala a Ladd se dal do zpěvu také. To bylo kouzelné!
Byla jsem unavená, ale Gericke přicházel a říkal: Dušenko, pojďme. — A šla jsem, a tudíž jsem musela tancovat i s ostatními.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky: „comfortable." ↩