Čtvrtek 9. července 1874

Stejný dětský ples jako minulý čtvrtek. Sestřenice hraběte se jmenuje Vancoslawská. Ta odporná osoba byla u nás. Jsou lidé, kteří člověku nahánějí odpor — nu a ti mi nahánějí odpor víc, než dokážu říci.
Byla jsem ráda, že jsem zase potkala Basilévitchovou, která mi představila pana barona Charlese Gericke de... jméno je obtížné, d'Herwynen — jejího bývalého a současného ctitele. Jenže zpočátku hraje lhostejného. Ona si nasazuje melancholický a zasněný výraz, to ho okouzluje. Je to holandský pán z Haagu, jeho otec je tam ministrem. Jedináček, dobrá rodina, dobře vychovaný, střední postavy, pěkné kaštanové vlasy, obdivuhodný profil, šedé a dost ošklivé oči, nosí jen knír, pětadvacet let, dobře se obléká. Má uvolněné a dětinské způsoby, dámami velice rozmazlený. Hezký a příjemný chlapec.
Začíná drobný déšť, jdeme k prameni s Basilévitchovou a Gerickem. Vycházím vždy zavěšená do matky.
Ten baron má velmi podivné způsoby — Basilévitchová říká, že je naprosto dítě; a vskutku, bez váhání chytí za ruku, sáhne na klobouk, dokonce prý — jak Basilévitchová říká — sahá na uši; tvrdí, že je to bez úmyslů, jako dítě. Dítě, dítě, to je všechno moc hezké do jisté míry, dál už je to koketérie. Po Pouhonu jdeme na alej. Basilévitchová nás opouští, jde na návštěvu; posadíme se pod strom; [Škrtnuto: Guerique] Gericke (neumím napsat jeho jméno) nám vypravuje o Boreelovi, o tom hodném tlustém Boreelovi, mé dětské vášni. Ještě se neoženil, ale celou zimu se v Haagu dvořil jedné velmi hezké osobě. I on je z výtečné rodiny.
To dítě Gericke mi jednoduše řeklo, že bych neměla nosit ten svůj široký talisman, protože mám velmi hezké klouby [Škrtnuto: chtěl říci zápěstí]. Prohlédl si celou mou osobu — pas, nohu (plátěné šaty, klobouk Massa, dobře). (Máma mi nechce dát pokoj, bombarduje mě a dohání k šílenství!!)
[Škrtnuto: Večer] U večerní hudby jdu s mámou pod paží, procházíme kolem sedadel, Bébé (Gericke) se přiblíží a prochází se s námi po aleji, dokud si nesedneme s Dinou a odpornými Poláky.
Je tu jeden pán — vysoký, silný, tmavovlasý, se světlou pletí, černýma očima, nosí měkký banditský klobouk, jako nosíval Blackprince. Pod paží vede starší dámu. Ten muž je tak krásný, že jsem se, když jsem ho poprvé spatřila, mimoděk otočila — to bylo, když jsem řídila dva koně. Jeho krása omráčí, nelze si ho nevšimnout. Je příliš krásný, daleko příliš krásný na muže, jeho ošklivý klobouk ho kazí. S jiným kloboukem by nebyl příliš krásný. Seděl na lavičce na aleji. Je krásný, ale ne můj typ.
Dnes večer jsem tancovala, s Bébé i valčík — tancuje jako Boreel a trochu mi ho připomíná; ošklivé na něm je, že má v sobě něco z Kiselevského.
Po každém tanci s ním mě přicházel zvát malý hrabě, kterého nenávidím spolu s ostatními Poláky. Je to ošklivý mladík — nehezký, nažloutlý, nevýrazný. Kromě těchto dvou jsem tancovala s Američany — s Winslowem a ještě jedním.
Bébé mi řekl:
– Posuňte si klobouk dozadu.
– Ale proč?
– Jen na okamžik, prosím vás.
– Ale proč?
– Na minutku.
Posunula jsem si žlutý pařížský klobouk dozadu.
– Ano, to je ono, vidím, že bez klobouku vypadáte nesrovnatelně lépe — noste ho dozadu, je to hezčí — a chtěl ho posunout. Malý ničema, jaké způsoby!
Dina mě vyděsila — hrály jsme kulečník:
Mussja, váš hrabě de Lambertye! (jedno mě zaráží: to jméno, napsané na papíře, se naprosto podobá tomu, kdo je nosí).
Kde, to není možné! vykřikla jsem polohlasně, celá udýchaná. Byl to žert, a já se už tak radovala. Proč nepřijede do Spa? Odcházíme a Dina z hlouposti nebo schválně zůstává, aby dělala zástěnu Basilévitchové a Bébé. Vzala jsem si ji stranou a řekla:
– Dino, přestaň s tím — tentokrát se nedá nic dělat, ale příště takhle nesmíš, to se nesluší, to není možné. Rozumíš tomu výborně. Vím, že máš ráda takové hrůzy, ale nesluší se to. Teď přestaň.
Na ulici jsem viděla novofundlanďana jako ty Blackprincovy. Mami, podívej, Wittgensteinův pes. Zeptaly jsme se sluhy.
– Pan Haristoff, řekl. Pan a paní Haristoffovi právě přijeli z Cách.