Středa 8. července 1874

Hrajeme kroket jako v pondělí, jenže místo mámy hraje sestřenice hraběte — odporné stvoření, zlostná, přezrálá a celá z másla.
Ke konci jsem se rozohnila, hrála jsem výborně (plátěné šaty, bílý šátek, klobouk Massa, sluší), ale další nehoda mi zabránila vyhrát — Paul mi zabil ubohou bandu bez vůdce... díky mým dobrým radám jsme málem vyhráli, jenže hrabě nezvládl poslední ránu a všechno bylo ztraceno.
Chvátám s psaním jako šílená, máma mě tyranizuje.
Večer u hudby s mámou a baronem de Bauche, pánem, který se v Monte Carlu dotěrně dvořil mámě, než zjistil, kdo vlastně je. Teď je velmi okouzlující a jediný opravdový pán, kterého tu máme.
Zaplatil nám sedadla, daroval růže, konverzoval — zkrátka choval se jako pán, a ne jako zdejší sprosťáci. Basilévitchová se procházela s manželem.
Předstírala jsem, že se na Poláka mračím, ale on mě nudí. Odpuštění mu bylo uděleno k večeru. Matka si k nám přisedla, sestřenice s otcem, Basilévitchová, hrabě, Paul, Walitský, de Bauche — tvořili jsme na promenádě hezký kroužek.
Dnes večer jsem tancovala. Představili mi dva Američany. Rowová byla tak milá, že jsem ji políbila na tvář; vyzvala mě k tanci a tancovaly jsme spolu. Jaké rozkošné dítě — bezprostřední, prostá a veselá. Řekla mi: „Ach ty milý drobečku!“
Není tu ani jeden muž a bez mužů se nudím.
Macainne je nejen neomalený a tancuje jako medvěd na provaze, ale navíc si ho sestry zabírají až k nesnesení. Považovala jsem jeho sestru za jeho manželku.
Máma mě pohání!!!
Bylo tam několik pěkných toalet. Ráda bych se s těmi Američany stýkala dál — Američané se k mladým dámám chovají velmi dobře. Řeknu Paulovi, aby je přivedl.
Večer cestou domů — já, máma, Dina, Walitský, Paul, Basilévitchová, hrabě, všichni pospolu — potkáváme de Neufarge, který je tu přece jen nejlepší, ne pro mě, ne, a pak má pověst... matně tuším jakou pověst.
Je ohavný, ale přesto nejpřijatelnější ze všech. Máma k němu byla vlídná, což mě těší.
Zůstali jsme chvíli uprostřed náměstí, pak Basilévitchová odešla a de Neufarge za ní; využila však toho, že jsme se ještě zastavili na schodech, a vrátila se, tentokrát zavěšená do onoho pána a řekla nám tónem, který sama někdy používám: „Tak co se děje?“
Máma mě mučí, abych šla spát.
Odešli a loučili se — po tři minuty jsem s hodinkami v ruce hlídala, kdy de Neufarge vyjde zpoza rohu náměstí.
Macainne s námi mluvil, hrály jsme domino. Byl dokonce obstojně zdvořilý, ten medvěd — neomalený, to slovo na něj sedí. Je to anglický důstojník, proto.
Dnes jsme ho při večeři obdivovaly.
Ten ubohý Angličan mě dráždí, je chladný a netečný — mám bláznivý nápad! Ať se do mě zamiluje, a pak ho poprosím, aby zatancoval galop jako Merkur v Orfeovi v Paříži, v tom přepracovaném Orfeovi. — Umřu smíchy.
Mám tolik hloupostí na vyprávění, tolik věcí mi proletí hlavou — a jsou tak vznešeně originální a groteskní. Nemohu nic napsat, máma mě pohání.
Nudím se.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky: „Oh you dear little thing“. ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „blunt“. ↩
Pozn. překl.: Narážka na Offenbachovu operetu „Orfeus v podsvětí“ (1858) s Merkurovým slavným galopem. ↩