Pátek 19. června 1874

Už nemáme peníze, je to zoufalé! Nikdy jsem nepotřebovala a nechtěla tolik věcí. Je to nejkrutější a nejubožejší postavení na světě. V takovém stavu je člověk schopný všeho.
Muset si odepřít tolik věcí. Nikdy v životě, říkám, jsem nenašla tolik věcí k nakoupení, nikdy jsem s takovou žádostivostí netoužila po všech těch malých i velkých hloupostech, které si nemohu koupit!
Jaké ubohé a žalostné postavení!
Není nic příšernějšího, příšernějšího, než být bez peněz. Člověk se cítí zničený, ponížený, všechna odhodlání se rozbíjejí o tento útes, všechny schopnosti se zatemňují a nejlepší srdce neznamená vůbec nic!
Při projížďce Boisem (v landau jako skoro vždycky) můj hněv, mé rozhořčení, mé zoufalství přetékaly v nedopovědích, v mlčení, v pohledech. Jak jsem ponížená a ubohá!
Máma je rozrušená a stejně ubohá jako já, zmírňujeme si utrpení vzájemnými mučednickými scénami. U večeře plakala, jako by ji mé chování urazilo, já neplakala, ztuhla jsem, nepřístupná jako kámen. A když se na mě Dina dívá malýma křesťanskýma očima, ctnostně rozhořčená, směji se jí do tváře.
Mezitím přijel Moreno; uchýlila jsem se do ložnice, kde jsem filozoficky jedla jahody se šlehačkou. Když jsem se objevila (měla jsem máminu šedou sukni a červený kabátek), připadala jsem mu velmi vyrostlá. Je to podruhé, co přichází, poprvé nás nezastihl. Znal mě jako malou, požádal o dovolení prohlédnout si mě, souhlasila jsem. Pak se ten nádherný pouštní opičák na mě podíval přes skřipec.
„Jedna věc – už nesmíte přibírat.“
Abych mu dokázala, že nejsem tlustá, šla jsem a oblékla si šedý živůtek. Pak byl ohromen, nebo to alespoň předstíral. To zvíře mě zahrnulo všemi možnými i nemožnými lichotkami.
„Ale máte krinolínu.“
„Ale ne, nemám nic.“
„Ale jaké boky, to je neuvěřitelné, atd. atd. atd.“
Žasl a obdivoval bez konce, ale já řekla:
„Pane, protože vás znám a vy jste mě znal jako malou, dovolím vám hodně a jsem s vámi upřímná – nemám krinolínu, nikdy na sobě nemám nic než šaty.“
Ten starý darebák se stále díval, jak jsem stavěná. Opravdu, s dlouhou sukní bez ozdob a tímto živůtkem, který mi tak sluší, jsem až po krk dokonalost.
„Ale víte, madam,“ říká mámě, „že by člověk mohl přimět ďábla k snění“ – nebo něco v tom smyslu, myslím, že ještě horšího. Ta fráze je příliš silná, a kdybych byla květina, zavřela bych okvětní lístky. Ale co! Je to Brazilec – tihle opičáci zůstávají vždycky zvířata a nic víc.
Mluvila jsem velmi dobře a čistě francouzsky.
(Ale zapomínám konec včerejšího dne – byly jsme ve Francouzském divadle, v přední lóži, byla jsem vystrojená. Dávali „Le village“, „Le sphinx“ – tomu říkám divadlo: Croizettová je obdivuhodná. Scéna při měsíčním světle je velmi krásná, nebudu analyzovat hru, udělali to už jiní. Řeknu jen, že mi připadala nádherná, přirozená, zajímavá a že hořím touhou ji vidět znovu.)
Ten opičák mluvil o Rémym. Stráví zimu v Nice a Rémy přijede v březnu. Tato myšlenka mě už zaměstnává. Potřebuji ctitele, nemohu se nudit – to je příliš hloupé. Tentokrát budu na toho chlapce dělat oči a přiměji ho k hloupostem – bude to tak zábavné!
V mém druhém deníku je styl mnohem lepší. Ale nerozumím si. Teprve na straně 68 [Svazek I] se znovu poznávám.
Ach, ta myšlenka, která mě tam napadla, mi byla seslána od Boha, je to ta pravá, nejlepší, v mé mysli se na ní nic nezměnilo. Kdyby se to mohlo uskutečnit, pak to, co pokládám za ztracené, snad není ztraceno docela.
Kdyby se dalo uskutečnit to, co jsem tehdy zamýšlela, neměla bych se čeho bát, nic bych si nepřála. Kdyby.... A co když se to stane? Ach, kdyby to tak mohlo být... (ta poslední slova píšu zasněnou rukou, ale bohužel to není vidět).
Ta myšlenka! Co jsem si přála před rokem, to si přeji i dnes. Základ mé mysli zařízení se nemění, mění se jen ozdobný nábytek. Ach, kdyby byl Bůh tak shovívavý a dopřál mi být šťastnou