Pátek 19. června 1874

Už nemáme peníze, je to zoufalé! Nikdy jsem neměla potřebu a chuť na tolik věcí. Je to nejkrutější a nejubožejší postavení na světě. V takovém stavu je člověk schopný všeho.
Muset si odepřít tolik věcí. Nikdy v životě, říkám, jsem nenašla tolik věcí k nakoupení, nikdy jsem s takovou žádostivostí netoužila po všech těch malých i velkých hloupostech, které si nemohu koupit!
Jaké ubohé a žalostné postavení!
Není nic příšernějšího, příšernějšího, než mít nedostatek peněz. Člověk se cítí zkažený, ponížený, všechna odhodlání se rozbíjejí o tento útes, všechny schopnosti se zatemnují a nejlepší srdce neznamená vůbec nic!
Během naší procházky Boisem (v landau jako skoro vždycky) můj hněv, mé rozhořčení, mé zoufalství přetékaly skrze nedopovědi, mlčení, pohledy. Jak jsem ponížená a ubohá!
Máma je rozrušená a stejně ubohá jako já, zmírňujeme si utrpení vzájemnými mučednickými scénami. U večeře plakala, jako by byla pohoršená mým chováním, já neplakala, ztuhla jsem, nepřístupná jako kámen. A když se na mě Dina dívá malýma křesťanskýma očima, ctnostně rozhořčená, zasmála jsem se jí do tváře.
V tom přijel Moreno; uchýlila jsem se do ložnice, kde jsem filozoficky jedla jahody se šlehačkou. Když jsem se objevila (měla jsem máminu šedou sukni a červený kabátek), připadala jsem mu velmi vyrostlá. Je to podruhé, co přichází, poprvé nás nezastihl. Znal mě jako malou, požádal o dovolení mě prozkoumat, souhlasila jsem. Pak se ten nádherný pouštní opičák na mě podíval přes své skřipce.
– Jedna věc – už nesmíte přibírat.
Abych mu dokázala, že nejsem tlustá, šla jsem a oblékla si šedý živůtek. Pak byl nebo předstíral úžas. To zvíře mi řeklo všechny možné i nemožné lichotky.
– Ale máte krinolínu.
– Ale ne, nemám nic.
– Ale jaké boky, to je neuvěřitelné, atd. atd. atd.
Žasnul a obdivoval bez konce, ale já řekla:
– Pane, protože vás znám a vy jste mě znal jako malou, dovolím vám hodně a jsem s vámi upřímná – nemám krinolínu, nikdy nemám nic než šaty.
Ten starý darebák se stále díval, jak jsem udělaná. Opravdu, s dlouhou sukní bez ozdob a tímto živůtkem, který mi tak sluší, jsem až po krk dokonalost.
– Ale víte, madam, říká mámě, že by člověk mohl přimět ďábla k snění, nebo něco v tom smyslu, myslím, že ještě horší. Ta fráze je příliš silná, a kdybych byla květina, zavřela bych okvětní lístky. Ale bah! Je to Brazilec – tihle opičáci zůstávají vždycky zvířata a nic víc.
Mluvila jsem velmi dobře a čistě francouzsky.
(Ale zapomínám konec včerejšího dne – byly jsme ve Francouzském divadle, v přední lóži, měla jsem šaty na sobě. Dávali „Le village", „Le sphinx" – toto je divadlo: Croizettová je obdivuhodná. Scéna při měsíčním světle je velmi krásná, nebudu analyzovat hru, udělali to už jiní. Řeknu jen, že jsem ji považovala za nádhernou, přirozenou, zajímavou a že hořím touhou ji vidět znovu.)
Ten opičák mluvil o Rémym. Stráví zimu v Nice a Rémy přijede v březnu. Tato myšlenka mě už zaměstnává. Potřebuji uctívače, nemohu se nudit – to je příliš hloupé. Tentokrát tomu chlapci budu dělat oči a přiměji ho k hlouposti – bude to tak zábavné!