Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Neděle 14. června 1874

GRAND PRIX DE PARIS; 1874, Červen, 14.
První, který vidím od chvíle, kdy jsem se narodila 12. listopadu 1858 – příští 12. listopadu mi bude šestnáct let.
Tady je ten slavný Grand Prix de Paris, jsem trochu rozrušená. [Škrtnuto: obrovské místo]
Měla jsem smůlu s výběrem klobouků, mám tři a ani jeden se mi nelíbí.
Nasazuji černý, který je velmi nepohodlný a moc mi nesluší, a šedé šaty, je velmi zima.
Odjíždíme v půl jedné, ale nejsme první – už je tam sedm řad kočárů, ale brzy přijíždějí další a vypadá to, že jsme na začátku. Celé pole je zaplněné, je to jako oceán much – všechny barvy se mísí a tvoří s koňmi a kočáry jen šedavou tekoucí masu.
Když jsem během prvního dostihu usedla na kozlík a objala pohledem ten bzučící dav, necítila jsem se ubohá a malá, jak se vždycky říká, ale naopak – cítila jsem se stejně obrovská a pestrá jako on. Protože jsem byla na vyvýšeném místě, myslela jsem, že vládnu a panuji tomu zástupu, který se rozprostíral od tribun až k Boisu a zaplavoval celé pole, jako voda pod tlakem ze všech stran. Náhle se objevuje pan Moreno, říká mi tisíce lichotek a mámě tisíce zastřených něžností; říká, že jsem duchaplná – to je přirozené, rozumím všem jeho milostným slovům a neskrývám to před ním. S ním jsem nucena projevit víc, než jsem, abych mu zatarasila cestu. Ten mizerný Lovelace má rozsáhlou představivost a jeho milostné plány sahají výš, než může dosáhnout – moje matka je nedobytná: jsem tady já.
De Gonzalès mi prokazuje tisíce laskavostí z politické vypočítavosti, jako před dvěma lety tu bonboniéru – když mi ji dal, ukázala jsem na ni prstem [škrtnuto: a obracejíc se k němu] a řekla jsem mu: „Politika" – lakonicky jako Sparťané. Než jsme dnes ráno odjely, máma řekla, že Gioia udělá zázraky, pokud tam bude Hamilton, aby zničila jeho ženu (nebude to pro ni obtížné). Ale Hamilton tu není, říkám.
– Ne, je tu, řekla mi to Platkarcha, během těch deseti minut, co zůstala u mého kočáru, tolik tolik řekla, a to a tamto atd.
– Cože, říká Walitsky, dvě uchazečky o Hamiltona?
– Jenže ne já! Rudnu pro každého, ale prosím bez hloupostí.
– No tak, Moussio!..
– Ano, jsem uchazečka o všechno, co má cenu. A ne snad víc o jednoho než o druhého.
Tím jsem zajištěná, je to jakési vyznání víry, nebudu mít co skrývat a oni si myslí, že je to pravda.
[Škrtnuto: Je to pravda, ale se změnou.]
Řekla jsem jen polovinu, druhá polovina je zajištěná a bez škádlení – budou si myslet, že jsem horší, než jsem, ale na tom nezáleží, takto mám klid, nebudu rudnout pro nikoho, protože všechno, co má cenu atd. – To je opravdu chytré!, říká máma.
V kočáře se nudím, nikoho nevidím, ostatně nikoho ani neznám. Rothschild přišel mluvit s jednou herečkou nedaleko od nás, podívala jsem se na něj, vypadal rozpačitě a hned odešel s nuceně uvolněným výrazem, tak jak to ti pánové umějí, když jsou v přítomnosti takových dam. Tribuny i prostor před nimi – všude plno.
Moreno nám představil svého přítele, muže z tropů, pana Mulinera. Říká mu:
– Podívejte se na tribuny, ne, blíž, blíž, ještě blíž, blízko u vás.
Dívala jsem se také, ale byla jsem to já, na koho měl hledět. Zrudla jsem, velmi lehce.
– Myslím, že máte úpal, říká Moreno.
Ten Muliner je jeho velký přítel a paní Mulinerová je velká přítelkyně paní Morenové. Další opičí rodina.
Ti dva černí řekli o mně jen to nejlepší.
Máma říká, že je to proto, že jsem blondýna.
Grand Prix pro mě není Grand Prix. Sama, v kočáře, nikoho nevidím, nikoho neznám – nestěžuji si, jen říkám, co to je. (Moreno říká, že by Rémy byl ohromený, kdyby mě viděl.) Myslela jsem, že to množství kočárů nebude moci vyjet. Tady je ten tolik očekávaný den, krásné shrnutí – nikoho jsem neviděla! Viděla jsem tribuny plné lidí, ale pokud jde o to, kdo a co, nemožné.
Byla jsem tam a nemyslela jsem na nic. Černý klobouk mi tlačil na čelo a způsoboval mi bolest hlavy. Myslím, že jsem nevypadala příliš špatně.
Jindy jsem vylezla na kozlík, byl tam jeden idiot se třemi nebo čtyřmi sobě podobnými, zastavil se docela blízko a začal jim polohlasitě chválit mou osobu, aniž by se na mě příliš díval, takže to bylo úplně slušné. Jen mě zajímá, co je to za způsob a proč? Protože mě zcela správně odhadl, čím jsem, a mluvil dost nahlas, aby to bylo trochu slyšet. Přesto to pokládám za drzost – přestože k tomu nemá žádný důvod.
A konečně je tu cena sta tisíc franků, celý dav se zachvívá, řve, zmítá. Vítěz je Trent pana H. W. Marschala. Letos je řada na Angličanech. Dnešní dostihy byly pro mě jako všechny ostatní.
Když nastal čas odjezdu, bylo tam víc lidí než kdy předtím. Jak strašná musí být [škrtnuto: revoluce] vzpoura! Samozřejmě, že od jezer až po náměstí Concorde se jelo krokem a každou chvíli se zastavovalo. Když jsme sjížděly Champs-Élysées, viděly jsme Wittgensteina, ale ne v trakaři. Zíval – jaká krása! Dnes jsem ho viděla zezadu, ale ve tříčtvrtečním pohledu – to je lepší než čistě zády, a pak máma se svou věčnou frází, když uviděla Blackprince:
– Váš Wittgenstein, váš tak krásný snoubenec, jak to (zapomněla jsem to slovo), je to jen budižkničemu, stýká se s kokotou. Svou dceru rozhodně nedám, dokud tam bude ta..., to znamená, kdyby se moje dcera vdala proti mé vůli, i kdyby ta děvka odešla nebo se vdala...
– Kdo? Rosalie Léon! A já jsem propukla v smích.
– Jak se může někdo vdávat v pětapadesáti letech?
Ó! Jaká nehoráznost! Nezrudla jsem. Walitsky se díval