Úterý 9. června 1874

Jáhen už je tu, vnutil se s námi na mši. Ten ubohý kněz je opilý sám sebou; hraje si na rozmazlené dítě, na to nejrozkošnější na světě, a s tím vším je jednou z nejúnavnějších bytostí, jaké jsem kdy potkala. Často na sebe dokonce zapomíná, například posílá Paula, aby mu koupil cigarety. Desetkrát jsem zrudla hněvem.
Ten ubožák jáhen, v dehtovaných botách! V půl druhé jsme všechny připravené.
Myslím (bílé šaty Worth, vlasy vlající, ujde to, myslím), že jsem poprvé nepřišla pozdě. Publikum je velmi smíšené, příliš smíšené; neviděla jsem ani jednu křesťanskou tvář kromě Vigierové, která je rozkošně nalíčená.
Co řeknu, ubohá malá neznalkyně, o mši requiem? Necítím se dost silná na kritiku. Je to velmi krásné, nesmírně krásné, obdivuhodné, ale mohlo to být ještě krásnější. Chtěla bych to slyšet ještě několikrát, tak vážná hudební skladba se nepochopí a neposoudí napoprvé. Je tam několik pasáží, které mi unikly a které se mi teprve teď vybavují.
Když Verdi vešel, přivítal ho zběsilý potlesk. To mě vzrušuje jako dostihy (ani jedna snesitelná tvář ve sboru). Pozorně jsem poslouchala Woldmannovou a Stoltzovou, protože, jak známo, jsem kdysi měla jisté ambice. Skoro rok už můj hlas cestuje jako „Tři mušketýři“, ale myslím, že se teď začíná vracet. Stoltzová se při zpěvu příliš namáhá, vypadá, jako by orala zemi, a ne zpívala.
Je to památné matiné, možná se jednou budu moci chlubit, že jsem slyšela tuto Verdiho mši, když ji v Paříži zpívali poprvé. Bylo nesmírné horko a jakmile jsme se vrátily, svlékáme se. Telegram. Co to je? Tisíc franků, které posílá teta, je to přece jen něco, když člověk nemá nazbyt „Odpočinutí... odpočinutí... odpočinutí věčné“!! Máma se dívala z okna, pak se otočila: „Co kdybychom jely do Boisu?“ Chystala jsem se to navrhnout.
Jedeme tam tedy. Zrovna teď jsem hezká, mám na sobě máminy šaty z bílého mušelínu, sluší mi, v kočáře délka není vidět, slaměný klobouk, vlasy napůl vyčesané nahoru, nějaké krátké kadeře na šíji (přirozené). Jsem se sebou spokojená – a tetě velmi vděčná.
Ale v Boisu se chovám jako hlupačka, jakmile dojedeme ke stanovišti lovců pěších, ďábel mě postrčí, otočím se, spatřím Feduse nebo jen jeho šedý klobouk, a začínám rudnout víc hněvem, že rudnu, než něčím jiným. Abych neviděla tu tvář, dívám se stranou:
„Vidíš, mámo, jak rudnu, jaká hrůza.“
„Ano, ještě jak, a přitom se na tebe dívá.“
Je to k vzteku! Proto si slibuji odvetu při příští projížďce. Potkáváme kněžnu Souvoroffovou, její dceru na koni s tím úslužným pánem, panem Zveguinzoffem. Zastavujeme kočáry. Byla nás navštívit v hotelu Scribe, když už jsme tam nebydlely. Škoda, pozítří odjíždí, ale ta půvabná osoba slíbila, že pošle lísteček, aby nám dala vědět, kdy určitě odjíždí. Doporučila nám také krejčího na amazony, hned vedle nás, Alfreda.
Page du carnet couverte d'un dessin à la plume : deux figures de profil, un homme en chapeau et une tête de femme, sur les lignes de la page
Page de dessins : deux silhouettes, dont un homme coiffé d'un chapeau Mon Journal, t. 3 (fac-similé) — tome03.docx image 19 (après ¶3069)
Page du carnet : une femme debout vue de profil, cheveux longs et diadème, en robe drapée, entourée d'un grand ovale tracé à la plume
Page de dessins : une femme en robe, un diadème dans les cheveux, dans un ovale Mon Journal, t. 3 (fac-similé) — tome03.docx image 20 (après ¶3072)
Jela do Madridu objednat večeři před odjezdem. Něco mě napadá, zapíšu si to na konec knihy.
Dočetla jsem „Dvacet let poté“. Mám toho dost, čtu je vášnivě, ale takové knihy už číst nechci, nakonec z nich stejně nic nezůstane.
Vracím se tedy k Hérodotovi, Homérovi a Vergiliovi.
To je rozumnější.
na okraji
Dcera jednoho jednoho.
Na place Vendôme jsme potkaly hraběte Starginského; pozdravil mámu, jak nejhlouběji mohl, s rozzářenou tváří – vídal nás v Nice tak často, že si myslí, že nás zná.
Když jsem uléhala, našla jsem pod polštářem pomeranč; je to od mámy tak milé, že schválně znovu otevírám kalamář i krabici, abych to zapsala.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩
Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩
Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „spogliamo“. ↩
Pozn. překl.: V originále latinsky (s italským „eterno“): „Requiem... requiem... Requiem eterno“ – slova zádušní mše „Requiem aeternam“, odpočinutí věčné. ↩
Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩
Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩
Pozn. překl.: Madrid — restaurace na místě zbořeného zámku Château de Madrid na okraji Bouloňského lesíka, oblíbené místo pařížské společnosti; nikoli španělské hlavní město. ↩
Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩