Pondělí 8. června 1874 — Sešit 020

CZEN UK FR

U Caroline, raději říkám Caroline než Laferrière. Máma zamluvila lóži za sto dvacet franků na Mši requiem na památku Manzoniho od G. Verdiho. Pak jsme, jak jsme byly ve fiakru, jely do Boisu, tam jsem viděla, že Rosalie Léonová není v Paříži o moc hezčí než v Nice, navzdory pramenu rudých vlasů, kterým se ozdobila vzadu. Vím, že je stará a ošklivá a k tomu má nemocný, suchý, vycpaný vzhled, a pokaždé, když ji vidím, mám chuť opakovat totéž. Ale naopak nejkrásnější žena na světě je vždycky můj ideál, měla světlý slaměný klobouk, samé bílé peří, to mám ráda, nesmrtelky se mi zdají tak obyčejné. Kdybych mohla být tak krásná jako ona... Byla bych velmi šťastná. Máma se ji všemi prostředky snaží ponížit v mých očích, zbytečná věc, vím, jaká je, pokud jde o její vlastní osobu, nelze ji ponížit, je krásná, byla a bude. „Tři mušketýři“ a „Dvacet let poté“ mě nenechají spát a moje matka mě rozčiluje jako pes. Potěšení, které mám ze čtení těch knih, je naprosto otrávené stejně jako moje ubohé dostihy. To je zlé!

Chez Caroline, j’aime mieux dire Caroline que Laferrière. Maman prit une loge de cent vingt francs pour la Messe de requiem en mémoire de Manzoni, de G. Verdi. Puis, en fiacre que nous étions, nous allâmes au Bois, là je vis que Rosalie Léon n’est pas beaucoup plus belle à Paris qu’à Nice malgré une mèche de cheveux rouges dont elle s’est parée par derrière. Je sais qu’elle est vieille et laide et avec ça un air malade, sec, rembourré, et chaque fois que je la vois j’ai envie de répéter la même chose. Mais au contraire la plus belle femme du monde est toujours mon idéal, elle portait un chapeau de paille claire tout avec des plumes blanches, j’aime cela, les fleurs éternelles me semblent si communes. Si je pouvais être aussi belle qu’elle... Je serais bien heureuse. Maman par tous les moyens tâche de l’humilier à mes yeux, chose inutile, je sais ce qu’elle est, quant à sa propre personne on ne peut l’humilier, elle est belle, l’était et le sera. « Les trois mousquetaires » et « Vingt ans après » me font veiller et ma mère m’agace comme un chien. Le plaisir que j’ai à lire ces livres est tout à fait empoisonné ainsi que mes pauvres courses. C’est méchant !