❦
Neděle 7. června 1874
Dimanche, 7 juin 1874
Prší (šedé šaty), měla jsem ohromné potíže s účesem. Máma a Dina odjely napřed do kostela, přišla jsem za nimi s Paulem, ale příliš pozdě – dovnitř nejdu. Jedeme k jáhnovi, pak do hotelu, pak se vracíme; zkrátka je tu spousta zmatků, které končí, když jedeme na dostihy. Navzdory dešti je ohromný dav, protože všichni doufali, že se okolo třetí hodiny vyjasní, což se skutečně stalo. Sázela jsem třikrát a pokaždé jsem uhodla, říkám uhodla, protože jsem vyhrála skoro maličkosti, ale měla jsem velkou radost, že jsem uhodla. Pokaždé jsem sázela podle intuice nebo jsem si vybrala favorita.
Il pleut (robe grise) j’eus peine énorme à me coiffer. Maman et Dina partirent en avant pour l’église, je vins après avec Paul, mais trop tard, je n’entre pas. On va chez le diacre, puis à l’hôtel, puis on revient; enfin il y a un tas de méli-mélos qui finissent lorsque nous allons aux courses. Malgré la pluie il y a foule énorme, car tout le monde espérait qu’il ferait beau vers trois heures, ce qui arriva en effet. J’ai parié trois fois et toutes les fois j’ai deviné, je dis deviné parce que j’ai gagné (Rayé: presque] des riens, mais j’eus le grand plaisir de deviner. Toutes les fois j’ai parié par inspiration ou je choisissais un favori.
Schovávám si program z toho dne.
Je garde le programme de ce jour.
Odcházela jsem velmi veselá, protože se mi zdálo o racích, což je „ohromné!“. Očekávala jsem nějaké velké potěšení, představovala jsem si kdejaké hlouposti, hned se mi zdálo, že nám představí Feduse a barona de Rothschilda, že půjdeme na tribuny, obklopeny, a já zářivá. Byla to skutečně Byla by to opravdu ohromná slavnost pro mou ubohou ješitnou a pyšnou povahu. To je pravda a slíbila jsem si, že ji v tomto deníku budu říkat vždycky, jak jen to půjde. Jindy jsem si představovala, že vyhraji tisíc franků (jen tolik, ó časy bídy!) a že ještě zůstaneme v tom proklatém a zbožňovaném pekle.
Je m’en allais très gaie, ayant rêvé écrevisses ce qui est « immense ! ». J’étais en expectation de quelque grand plaisir, je me représentais mille bêtises, tantôt il me semblait qu’on va nous présenter Fedus et le baron de Rothschild, que nous irions aux tribunes, entourées et moi, radieuse. C’était en effet une Ce serait vraiment une fête immense pour mon pauvre caractère vaniteux et superbe. C’est la vérité et j’avais promis de la toujours dire, autant que possible dans ce journal. Tantôt je m’imaginais que je gagnerais mille francs (seulement, oh ! temps de misère !) et que nous resterions encore dans cet enfer maudit et adoré.
Protože jsme v nesmírné tísni; je příšerné to říkat, ale jsem nucena odepírat si šaty; což je ponižující odříkání. Máma se sotva obléká. Je to příšerné! Kdyby se ruské záležitosti urovnaly, mohly bychom ze svých příjmů žít skvěle, víc než dobře, vždyť teď, kdy máme ve společné pokladně možná tisíc franků, platíme šedesát franků za landó a zachováváme zdání. Ať si někdo stěžuje! Myslím, že se o nás Pán Bůh stará, protože bez hlavy rodiny, bez vůdce nejsme uvrženy do nesnází, ale naopak žijeme dobře a kupujeme nemovitosti za dvě stě tisíc franků bez peněz! A co víc, vila zatím ještě není zaplacená, ruské záležitosti nejdou, a v mé ctižádostivé a výstřední hlavě pojímám – mlhavě, to je pravda – záměr koupit městský palác v Paříži. Nemám ráda průměrnost, a jako jsme v Nice (z milosti Boží) na promenádě Angličanů, stejně tak v Paříži (vždy se shovívavostí a krajní dobrotou Boží) bychom byly dobře umístěny, dobře ubytovány, dobře zařízeny! Co chybí, bohužel! Co mě zneklidňuje, dohání k zoufalství: nežijeme ve společnosti. Lidé, kteří jsou všude vítáni a všude doma, když chtějí, mohou si ovšem plivat na svět; ale ti, kteří nemohou! (nebo kteří to ještě nezkusili, jsem tak bláznivá a šťastná, že pořád doufám.) Ach! To je veliké ponížení a odříkání – pořád mluvím po světsku, protože vážně vzato je jen Pán Bůh, ale dokud žijeme (mé pero, které se zpomalilo, letí!), dokud se v nás zmítají lidské vášně¹, můj Bože, buď shovívavý!
Car nous sommes excessivement gênés; c’est abominable à dire mais je suis contrainte de me refuser des robes; or c’est une privation humiliante. Maman s’habille à peine. C’est abominable ! Si les affaires de Russie étaient [ar]rangées nous pourrions avec nos revenus vivre parfaitement bien, plus que bien, puisque, en ce moment avec peut-être mille francs dans la caisse commune nous payons soixante francs un landau et faisons figure. Qu’on se plaigne > Je trouve que Dieu prend soin de nous car, sans chef, sans guide, nous ne sommes pas réduits à des désagréments, mais au contraire vivons bien et achetons des propriétés de deux cent mille francs sans argent ! Il faut dire plus, en ce moment la villa n’est pas encore payée, les affaires de Russie ne marchent pas, et dans ma tête ambitieuse et extravagante je conçois, vaguement il est vrai, le projet d’acheter un hôtel à Paris. Je n’aime pas les médiocrités et comme à Nice nous sommes (par la grâce de Dieu) à la promenade des Anglais, de même à Paris (toujours avec l’indulgence et la bonté extrême de Dieu) nous serions bien placés, bien logés, bien meublés ! Ce qui manque hélas ! ce qui me trouble, me désespère c’est que nous ne vivons pas en société. Les gens qui sont partout les bienvenus, et partout chez eux lorsqu’ils veulent, peuvent sans doute cracher sur le monde; mais ceux qui ne peuvent pas ! (ou qui n’ont pas encore essayé, j’ai la folie et le bonheur de toujours espérer). Ah ! c’est une bien grande humiliation et privation, toujours parlant mondainement car sérieusement il n’y que Dieu, mais tant que nous vivons (ma plume qui s’était ralentie, vole !), tant que les passions¹ humaines s’agitent en nous, mon Dieu, soyez clément !
Vraťme se k dostihům, k dešti, k hezkému počasí (pomodlila jsem se). Zjišťuji, že mi chybí peníze, to je ošklivé. Všimla jsem si, že když člověk čte a hrdina nebo hrdinka nebo prostě nějaká postava nemá peníze, pociťuje tíseň, chtěl by to místo přeskočit, zdá se nezajímavé a suché!!
Revenons aux courses, à la pluie, au beau temps (j’ai fait ma prière). Je me trouve manquant d’argent c’est vilain. J’ai remarqué que lorsqu’on lit et que le héros ou l’héroïne, ou simplement quelque personnage manque d’argent, on ressent un malaise, on voudrait passer l’endroit, il semble dépourvu d’intérêt et sec !!
Takový dojem to na mě dělá. Nuže, a já sama nemám peníze! Je to odporné.
Voilà l’effet que ça me fait. Eh bien moi-même je manque d’argent ! C’est nauséabond.
Dobře bych si dala pozor, abych si nevzala chudáčka1, zaprvé by můj sňatek k ničemu nebyl, jelikož by nic nezměnil na mém postavení, a za druhé bych nemohla respektovat ubožáka, nemohla bych uspokojit své choutky, své touhy a byla bych nešťastná, kvůli tomu by se má povaha stala ohavnou a dohnala bych manžela k šílenství; k takovému šílenství, že by se utopil. Bylo by to neštěstí celé rodiny.
Je me garderais bien d’épouser un poverino, d’abord mon mariage ne servirait à rien puisqu’il ne changerait rien à ma position, et ensuite je ne pourrais pas respecter un misérable, je ne pourrais pas satisfaire à mes fantaisies, à mes désirs et je serais malheureuse, à cause de cela mon caractère deviendrait hideux et je rendrais fou mon mari; fou au point de se noyer. Ce serait le malheur de toute une famille.
Vložený list · Note de Marie, imprimée en bas de page dans Mon Journal
¹ Toto slovo používám poprvé
¹ J’emploie ce mot pour la première fois
Protože teď si odříkám určité nepotřebné věci, snáším náš život atd. atd. a držím se statečně, nepoddávám se, zachovávám si veselou mysl, protože doufám ve změnu; ta změna, to je sňatek. Když se však vdám, aniž bych něco změnila, způsobím čtyři neštěstí – svoje, toho nešťastníka, který bude mým manželem, své rodiny a jeho rodiny. Je tedy vidět, že když prosím Boha, aby mě provdal podle mého srdce, vede mě k tomu velmi křesťanský cíl. Šťastnou náhodou, za kterou jsem a budu vždycky vděčná Bohu (dá se říct: zaplaťpánbůh)2, se mi až dosud líbí pouze muži, kteří mi vyhovují ve všech ohledech. Nepáchám tedy žádnou podlost ani žádný ošklivý a ponižující čin.
Parce que maintenant je me prive de certaines choses inutiles, je supporte notre vie, etc. etc. et je fais bon courage, je ne me laisse pas aller, je conserve ma joyeuse humeur parce que j’espère un changement; ce changement, c’est le mariage. Or si je me marie sans rien changer je fais quatre malheurs, le mien, celui du malheureux qui sera mon mari, celui de ma famille et de la sienne. On voit donc que c’est dans un but très chrétien que je prie Dieu de me marier comme j’aime. Par un heureux hasard, dont je suis et serai toujours reconnaissante à Dieu (on peut dire à la bonne heure) jusqu’à présent les hommes qui me conviennent en tous points, me plaisent seuls. Je ne commets donc aucune bassesse, ni aucune action vilaine et dégradante.
Dostihy byly zábavnější než obvykle, uhodla jsem, jak jsem právě řekla, a pak pohled na koně, na žokeje a na dostihové závodiště na mě působí rozkošně. Neodvažuji se dýchat, když koně, ta ušlechtilá zvířata, dobíhají do cíle. Nejsmutnější dostihy jsou vždycky božské v okamžiku, kdy koně běží.
Les courses étaient plus divertissantes que de coutume, je devinais comme je viens de le dire et puis la vue de chevaux, de jockeys et d’un champ de courses produit sur moi un effet charmant. Je n’ose pas respirer lorsque les chevaux, ces nobles bêtes, touchent au but. Les courses les plus tristes sont toujours divines au moment où courent les chevaux.
Nikdy jsem neviděla tolik lidí jako cestou zpátky, bylo to ohromné!
Jamais je n’ai vu tant de monde qu’au retour, c’était immense !
Une voiture de plus ne trouverait plus de place, nulle part où jeter une pomme comme on dit en Russie. Je n’étais pas contente de moi, je me sentais mal coiffée, et le petit chapeau noir ne me va jamais bien, surtout avec une face fatiguée et les yeux qui clignent à cause de la lumière. Personne à qui je tiens ne me vit.
U Rond-Pointu jsme zatočily k Boisu. Předtím. Když jsme jely z dostihů Potkaly jsme Wittgensteina, nebo spíše jsme ho viděly projet ve voze, ve fiakru nebo v nevalném voze, zdálo se mi, že vidím livrej, předtím, než jsme dorazily na Champs-Elysées. A jako vždy v okamžiku, kdy jsem ho zahlédla, máma řekla: „Podívejme, Wittgenstein sám5.“
Nous tournâmes vers le Bois près du rond-point. Avant. En venant des courses, on Nous avions rencontré Wittgenstein, ou plutôt nous le vîmes passer, en voiture, en fiacre ou en médiocre voiture, il m’a semblé voir une livrée, avant d’arriver aux Champs-Elysées. Et comme toujours au moment où je l’apercevais, maman dit: Voilà Wittgenstein seul.
Ta slova řekla tónem skoro obdivným, jinak to nazvat neumím, pak: „Podívejme, to je snoubenec6.“ Tato zase tónem chtivým. Odpověděla jsem úsměvem, který jsem nestihla potlačit a který říkal ano, je to pravda, vtom Dina: „To je přesně pro Moussiu, má ráda opilce7.“ Já: „Moussia nemá ráda opilce8, řekla jsem jen, že bych to snášela mnohem lépe než něco jiného.“
Ces mots étaient dits d’un ton presque d’admiration, je ne trouve pas autre chose puis: Voilà bien un fiancé. Ceux-ci étaient prononcés d’un ton de convoitise. Je répondis par un sourire que je n’eus pas le temps de réprimer et qui disait oui, c’est vrai , en ce moment Dina: Juste ce qu’il faut pour Moussia, elle aime les ivrognes. Moi: - Moussia n’aime pas les ivrognes, j’ai dit seulement que je supporterais cela beaucoup mieux qu’autre chose.
Podívala jsem se² na toho důstojného knížete, je trochu pomačkaný, ale nemám ráda strnulost.
Je l’ai regardé ² ce digne prince, il est un peu chiffonné, mais je n’aime pas la raideur.
Nemám ráda ani šaty, které vypadají nové, ani muže, kteří vypadají mladě, jako červená jablka. Paul se mi posmívá, že mám ráda jen čtyřicetileté, je to skoro pravda, mnohem raději mám muže od třiceti let.
Je n’aime ni les robes qui ont l’air neuves, ni les hommes qui ont l’air jeune, comme des pommes rouges. Paul se moque de moi, disant que je n’aime que les gens de quarante ans, c’est presque vrai, j’aime beaucoup mieux les hommes à partir de trente ans.
Včera jsem měla jakýsi bdělý9 sen. Dvě řeči, jedna od vévody z Hamiltonu, druhá od knížete z Wittgensteinu. Vždy je bezděčně dávám vedle sebe. Činila jsem rozdíl mezi těmito dvěma muži. Neměla bych už mluvit o tom druhém, jelikož má ženu10. Ale když je u mě všechno čistá fantazie, mohu. Nakreslila jsem knížete z Wittgensteinu, toho druhého musím nejdřív znovu vidět, abych o něm mohla mluvit. Na ten sen si vzpomenu, až přijde čas a místo.
J’ai fait hier une espèce de rêve éveillé. Deux discours, un du duc de Hamilton, l’autre du prince de Wittgenstein. Je les mets toujours à côté involontairement. J’établissais une différence entre ces deux hommes. Je ne devrais plus parler de l’autre puisque mulier habuit. Mais comme chez moi tout est pure fantaisie je puis. Je dessinai le prince de Wittgenstein, quant à l’autre il faut le revoir pour en parler. Je me souviendrai de ce rêve, en temps et lieu.
Jsem indisponovaná a unavená, může za to můj klobouk.
Je suis indisposée et fatiguée, cela provient de mon chapeau.
Smiluj se!11
Miséréré !
Viděly jsme Morena se třemi dalšími pány v landó, Dimansé. Pokaždé zdravil s těmi svými úsměvy a věčnou strojeností. Dina říkala, co by mohl říkat těm pánům o mámě, tehdy jsem řekla „To je dama, ktera byla do me samilovana,“12 máma a Dina řekly něco, čeho jsem si nevšimla. Já:
Nous vîmes Moreno avec trois autres messieurs en landau, le Dimansé. Il salua toutes les fois avec ses sourires et son affectation de toujours. Dina disait ce qu’il pouvait dire de maman à ces messieurs, alors je dis « C’est oune dame qui était amorose de moua », maman et Dina dirent quelque chose que je n’ai pas remarqué. Moi :
„Ne, to neřekne, řekne: ‚To je rysava dama, kterou sem hodne snal.‘13“
- Non, il ne dira point cela, il dira: « C’est oune dame rousse que z’ai boucoup connue ».
Máma užasla.
Maman resta étonnée.
„Odkud znáš ty výrazy14?“
- D’où est-ce que tu connais ces expressions ?
Zrudla jsem potěšením. Ten člověk si jen proto, že se mámě prostě trochu dvořil, hraje – tím jsem si jistá – na Dona Juana. Stvoření hodné soucitu!
Je rougis de plaisir. Cet homme pour avoir simplement fait une simple cour à maman, se donne j’en suis sûre des airs de Don Juan. Créature digne de pitié !
Není na mně, abych soudila – čehož se pilně zdržuji – říkám jen, že považuji mámu za naprosto nevinnou a že se ve své nevině nechává strhnout jako patnáctiletá dívka, a lze ji snadno pokládat za méně čistou, než je. Například často dává najevo, že byla „milenka, milenka krále“. Což je lež, dává to na půl úst najevo z falešné pýchy. Jednou jsem jí rozhořčeně řekla, co si o tom myslím, zrudla. Vždyť uvažme – je-li to pravda, není se čím chlubit; není-li to pravda, je hloupé, pitomé a ponižující to chtít lidem namluvit.
Ce n’est pas à moi de juger, ce que je me garde bien de faire, je dis seulement que je pense maman toute innocente et que dans son innocence elle se laisse entraîner comme une fille de quinze ans, et on peut facilement la croire moins pure qu’elle ne l’est. Par exemple elle fait souvent entendre qu’elle a été « la maîtresse, la maîtresse du roi ' Ce qui est faux, elle le fait entendre à demi par un faux orgueil. Un jour, exaspérée, je lui dis ce que je pensais sur cela, elle a rougi. Car voyons, si c’est vrai il n’y a pas de quoi se vanter, si ce n’est pas vrai, c’est stupide, bête et humiliant de le vouloir faire croire ».
Vložený list · Note de Marie, imprimée en bas de page dans Mon Journal
² Jako na ostatní, ne tak jako jsem to dělala s Boreelem. Neviděl mě.
² Comme le reste, pas comme je faisais avec Boreel. Il ne m’a pas vue.
Jak já plýtvám papírem! Naštěstí pero dobře klouže a nejsem unavená, ale mysl je unavená a dnes večer už mi nechce sloužit. A jiný spánek až do večeře15. Večeřely jsme až v osm hodin a raci se mi zjevili marně, žádná radost ohromná; možná můj sen myslel, že potěšení vidět...
Que je suis prodigue de papier ! Heureusement la plume glisse bien et je ne suis pas fatiguée, mais mon esprit est fatigué et ne veut plus me servir pour ce soir. Et un sommeil différent jusqu’au dîner. Nous ne dînâmes qu’à huit heures et les écrevisses m’apparurent en vain, aucune joie immense ; peut-être mon rêve pensait que le plaisir de voir...
Poznámky
Pozn. překl.: V originále italsky: „poverino“. ↩
Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩
Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩
Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩
Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩
Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩
Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩
Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩
Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩
Pozn. překl.: V originále latinsky: „mulier habuit“ (doslova „ženu měl“); Marie tím míní, že je ženatý. ↩
Pozn. překl.: V originále latinsky: „Miséréré !“ – počáteční slovo kajícného žalmu (Ž 51), „Smiluj se“. ↩
Pozn. překl.: Marie napodobuje Morenův španělský přízvuk: „C’est oune dame qui était amorose de moua“ (oune místo une, amorose místo amoureuse, moua místo moi); v překladu jej naznačuje „s“ místo „z“, chybějící délky a „e“ místo „ě“. ↩
Pozn. překl.: Opět s Morenovým přízvukem: „C’est oune dame rousse que z’ai boucoup connue“ (z’ai místo j’ai, boucoup místo beaucoup). ↩
Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩
Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩