Sobota 6. června 1874

Dozvídám se pěknou historku, Paul odnesl prodat pouzdro od hodinek, ten člověk se přišel zeptat, jestli má dát peníze, máma mu to zakázala. Zpočátku jsem byla velmi vystrašená, nevěděla jsem, co to znamená. Žlutý klobouk mi hrozně vadí, mám z něj špatnou náladu. V pět hodin vycházíme, tolik nenávidím vycházet tak, jak to děláme – jít krok za krokem po bulvárech a nevědět, kam jdeme, co budeme dělat. A pak mě náramně pokořuje, že jsem na dostřel často drzých pohledů všech těch mužů z kaváren, často bych je chtěla zmlátit, ty darebáky.
Nevím, jak se to stalo, neřekla jsem nic mimořádného, ale máma vyrazila a běžela přes bulvár a rue de la Paix do hotelu. Vrátila jsem se klidně s ostatními a řekla jí, že může dělat scén, kolik jen chce, že mě nic nepřekvapí ani nedožene k zoufalství. Na to odešla, ale vrátila se za deset minut. Potom jsem vyšla s ní, šly jsme k Virotovi, pak znovu nabraly ostatní a najaly fiakr vůz k Worthovi kvůli dalšímu vysvětlování. Ostatně myslím, že je všechno v dobrém u konce, pěkně se omlouvají, a ať je s nimi dobrý Pánbůh, protože k nim chci chodit i dál.
Jedeme po Champs-Elysées, když Fedus projíždí jako minule. Máma řekla: „Raduje se a dívá se, jako by viděl příbuzné.“ Neobrátil se stokrát, protože jsem seděla vpředu a mohla ho vidět. Viděly jsme malou Souvoroffovou na koni, zdravila a rozdávala úsměvy, a jeden z jejích kavalírů mě pozdravil třikrát a usmíval se, vypadal hloupě a plachě a nejspíš se nemýlil.
Potom máma nechala zastavit vůz před Morenovými, nechala ho zavolat, sešel, vyzval nás, abychom šly nahoru, což jsme učinily. Matildita byla velmi ráda, že mě vidí, všeho jsme se dotkly jen letmo, pan ztroskotaný Don Juan je pořád stejný, paní je milá, ale možná se mi to jen zdá, myslím, že je ještě žárlivá na mámu. Ostatně všechno proběhlo velmi dobře. Tenkrát večer v divadle to nebyl Rémy.
Grand Prix není zítra.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩