Sobota 23. května 1874

Bůh vyslyšel mou modlitbu, ďáblice polevila.
Bloumaly jsme, bohužel! kolem Louvru; Dinin ráj, a nějaký muž na mě pohlédl a začal se usmívat — zatvářila jsem se pohrdavě a řekla jsem:
„Ten hlupák.“
„Možná je to Rus,“ řekla máma.
„Pokud je to opravdu Rus, je to naprostý hlupák!“
Ó můj Bože, jak bych byla šťastná, kdyby mi řekli, že ten drzoun je Rus! Jsem rozzuřená!! Za to, že na mě tak zírají, může moje róba, protože se jich na mě několik dívalo. Vyškrábala bych jim oči. Trojnásobní drzouni!
Byla jsem s mámou u paní Angel, zítra odjíždí a my si bereme byt v tom hotelu, odjíždí s Bidigerem, a my si bereme byt té staré.
Dnes se hluboce stydím za všechna ta hloupá slova napsaná o vévodovi z Hamiltonu a kvůli němu. Bojím se ho, stydím se, sama nevím za co, ale je to podivný pocit.
Ještě jsem hledala svoje jádro a nenašla jsem ho; je to šílenství, a nejblíže k mému jádru je vévoda z Hamiltonu, a bojím se ho, stydím se na něj myslet a vzpomínat, kolik hloupostí jsem napsala kvůli tomu krásnému mládenci. Stydím se, že jsem tak často říkala milovat a láska, ta slova, která by měla zaznít jen zřídka a která jsem opotřebovala jako pár pantoflí. Co tedy řeknu, když... řeknu totéž, protože tentokrát... doopravdy, je to ponižující, ale je to pravda.
Ale teď mě to mrzí, velice mě to mrzí. A jak bych chtěla začít znovu, říct jednou bez přehánění to, co bylo třeba říct, a mlčet. Ale psala jsem tak hloupě, vzpomínám si, že jsem jednoho dne řekla: „Začínám ho milovat.“ To proto, že jsem si tehdy představovala, že si mě musí vzít, a že se ho musím snažit milovat, chudák hlupačka! Líbil se mi už tolik, kolik se může líbit dítěti. Kdyby mi bylo osmnáct! Ale ve třinácti, čtrnácti letech byla moje vzplanutí směšná. Jak se za ně stydím!
Ten muž se mi velmi líbil jako člověk. Měla jsem do svých zápisů dát trochu skromnosti, bylo by to vhodnější a vkusnější. Lepší pozdě než nikdy, naštěstí od teď píšu a cítím prostěji. Ostatně to bylo odpustitelné, byla jsem děťátko. To neznamená, že jsem teď dospělá, budu mít jistě hodně hloupostí k omluvě a šílenství k oplakání.
Přeji si, aby tento akt byl jedinou a pravdivou zpovědí mé duše.
První, kdo se mi líbil, byl Boreel, ale brzy jsem zjistila, že je všední a ošklivý, když mi řekli, že to byl Finot, řekla jsem si, líbí se mi, je bohatý, má titul, tak si ho tedy vezmu (právě teď mi hlavou proběhl jeho obraz. K čertu skromnost, vážnost! Ach! Hamilton?) co jednoduššího, vskutku! Můj malý rozum to tak chápal. Když se mi líbí, musím si ho vzít.
Vložený listAnnotation ultérieure de Marie, 1880
[Poznámka: 1880. Všechno, co bude přeškrtnuto perem, má být vydavatelem vypuštěno.]
Pak se dozvídám, že ten ideál není Finot, ten byl pryč, a jednoho večera, když jsem se modlila k Bohu a ptala se ho, co mám žádat... „Vévoda z Hamiltonu!“ řeklo mi něco. Ach, ten je aspoň tím, čím je. A od toho večera jsem prosila Boha, aby mi ho dal milovat a on mě, protože jsem ho velmi chtěla kvůli jeho titulu a majetku. Když si ho vezmu, musím ho milovat, to je jasné. Tak jsem se modlila každý večer; jedné noci mám ten sen, který jsem vyprávěla, kde jsem ho viděla z poloprofilu, následující den jsem ho viděla přesně tak, ve skutečnosti na Promenade des Anglais.
Od té doby jsem si uložila za povinnost ho milovat, bylo to zbytečné, protože to byla láska na první pohled (představuji si, že se vyjadřuji pomalu, protože píšu pomalu, hloupá!), láska na první pohled, která se zprvu skoro neprojevovala, to znamená, že jsem ji neuměla rozpoznat — bylo to poprvé, co jsem slyšela jeho jméno. Nikdy jsem na něj nemyslela, ale ráda jsem o něm říkala hlouposti. Pak přišel Boreel, ale i během Boreela, který trval osm měsíců, jsem toho druhého považovala za bytost zajímavou a zvláštní, podivnou a přitažlivou (říkám, že mi tak připadal, ale neříkám, že takový byl). Pak se ta láska na první pohled, vskutku velmi pomalá, doopravdy začala projevovat večer té modlitby a od té doby sílila jako crescendo.
Dnes, jako tehdy, mi nepřipadá jako jiní muži, ale považuji ho za božstvo, za něž se červenám, jehož se bojím a... a které miluji...

Poznámky

Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩
Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩
Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩
Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩
Pozn. překl.: „alla crescendo“ – francouzské „alla“ (šla) a hudební termín crescendo (postupné zesilování). ↩