Úterý, 12. května 1874

Jsme v Paříži, jak jsem spokojená, ale tak spokojená! Našla jsem, co jsem hledala. Paříž! Paříž! — to je to, co miluji.
Dvě hodiny strávíme hledáním pokojů. V Grand Hotelu není nic volného, bereme malý apartmán v hotelu Scribe. Máma chce tropit scénu, ale právě jsem jí řekla: „Mamo, jsem tak dobré nálady, že vám nebudu odpovídat, [Škrtnuto: ať řeknete cokoliv] ať řeknete cokoliv, bude-li vám po chuti mě bít, prostě odejdu, to je všechno." Jsem skutečně tak veselá, že je to divné. Napadlo mě, že dostanu rakovinu v levém prsu, protože mě tu čas od času bolí. Vážně jsem mámu upozornila, ale ona říká, že je to hloupost. Nevím, jaká falešná
pýcha jim říká, [Škrtnuto: že je to] že tomu nemají věřit, jako bych byla nesmrtelná. Upozornila jsem je — jestli umřu, tím hůř pro ně. Na oplakávání si přijdou sami.
Naše zavazadla jsou na nádraží a já vystupuji z koupele; musím zůstat zabalená v plachětce, bez spodní košile. Čé malheur! Dýchám, žiji, nejsem už v Nice.

Poznámky

Pozn. překl.: Rusko-francouzská citoslovečná směs — ruské „Che" (co) + francouzské „malheur" (neštěstí). Marie přepíná do rodinného ruského jazyka, když citově vykřikuje.