Úterý 5. května 1874

Dnes jsem také hezká.
Pan, paní a slečna Filimonoffovi přišli se k nám rozloučit. Sešla jsem až do... jak mám pojmenovat ten průchod, tu klenbu a ten koridor, budiž tedy klenba.
Když jsem líbala Maniu, viděla jsem, že na ulici, blízko domu, ve fiakru seděla nějaká dáma a vedle fiakru pan Blancho. Dívali se na mě. Zůstala jsem schválně déle; byla jsem ráda, že mě vidí, protože jsem vypadala velmi dobře, tak dobře, jak jen mohu vypadat.
Ubohá kněžna byla zachvácena jakoby blouzněním a mluvila z cesty, dnes je při smyslech, ale zůstává na lůžku. Několik dní bydlí u paní Daniloffové. Dnes ráno jsem za ní šla, pěšky, úplně sama se svými dvěma psy Praterem a Picconem.
Bylo velmi krásně, nešla jsem, létala jsem a opájela se tím čistým vzduchem... navzdory uličce. Chtěla jsem někoho potkat, sama nevím koho.
Vyšli jsme v pět hodin, šla jsem objednat plán zahrady. Na květen je v Nice velmi chladno.
Muž bez lebky byl u nás; přišel s nějakými papíry od notáře. Smála jsem se, že vidím u nás jednoho z bataklánů mladé Nice.
[Napříč stránkou: Muž bez lebky je Fiouloulou, který má skutečně velmi plochou lebku.]
Faktem je, že mě moc obtěžují kvůli těm ubohým stromům.
Po večeři jdeme pěšky, já, Dina, máma a paní Anitchkoffová se svými potomky. S mámou jedu ve fiakru na Promenádu, pořád mluvím, snažím se to vysvětlit, abychom už neměli hádky, ale člověk nechápe, když nechce chápat!
Teď už na všechno zapomínám! Ať je to, jak chce, chci odjet.