Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Čtvrtek 30. dubna 1874

Jedna z Dininých sestřenic se u nás cestou stavila.
Od čtyř do šesti hodin byli u nás Howardovi, [Škrtnuto: my se] procházela jsem se s Hélènou ve velké aleji a žádala jsem po ní vysvětlení. Její matka řekla mámě, že jsem jejím dětem sdělila, jak se nemůžu dočkat chvíle, kdy budu moci hrát, a že už hraju. Ona tvrdí, že nic takového neřekla.
— Dobrá, drahá, nemluvme už o tom, to nám to tedy řekl sám Pán Bůh.
Řekla jsem jí také, že není správné převracet slova podle své libovůle a opakovat je přehnaná a lživá.
Rozešly jsme se v nejlepším a v neděli půjdeme k nim. Ve středu odjíždějí. A dnes mě to drahé neviňátko Hélène chtělo ujistit, že se šněruji, protože mám hezký pas.
— Šněruješ se, protože s tvou tloušťkou...
— Mýlíš se, drahá, nešněruji se, ale mám velmi štíhlý pas.
Je rovná jak prkno, a proto věří nebo chce věřit, že jsem tlustá. Tu Lise:
— Máš hezký pas, Marie.
— Ano, tak se říká, odpověděla jsem prostě.
Je chladno, jsem spokojená, vycházíme; já, Dina, sestřenice a Georges.
Na place Masséna vidím pána, jak se ubírá směrem k rue Masséna a dává znamení nějakému muži nebo pánovi, spíš muži, který mířil ke kavárně Victoire. Bezděčně jsem se na toho pána dívala, vysokého, skvěle stavěného, dokonale oděného, tmavovlasého, ale viděla jsem pouze jeho záda (to je osud) [Škrtnuto: jen jeho obličej]. Když se napůl otočil a pokynul muži, kterého právě opustil, uviděla jsem tvář s jemnými rysy, černé vlasy, plnou a vznešenou bradu a krk.
Dívala jsem se na něj a proti své vůli vytřeštila oči:
— Bůh mi odpusť! Dino, vždyť to je Carlo, Carlo, víš, ach Dino!..
Nemohla jsem říct Carlo Hamilton, protože tam byli cizí lidé. Ale je to skutečně Carlo Hamilton, jedině on má to apollónské držení těla, tu postavu a tu malou [Škrtnuto: ale] a krásnou hlavu. Jedině on má to božské držení, podle kterého bych ho poznala kdekoli, držení a chůzi velkého Hamiltona. Je půvabnější než jeho božský bratr, protože je vyšší a štíhlejší, hubenost, kterou mu mohli vytýkat, ustoupila pravému tělesnému založení, jaké má člověk mít. To je muž dokonale stvořený a krásný, jak skvěle by mu slušel kostým z dob Ludvíka XV.!
Přibral a zkrásněl, ten drahý Carlo, ten badenský don Juan! Ať si kdo chce říká, že všichni muži se rodí stejným způsobem! Je mezi nimi takový rozdíl, ale takový rozdíl!
Vzpomínám si nejasně na velkovévody Voldemara a Alexeje, ale pamatuji si dost na to, abych věděla, že jsou to dva muži hamiltonovského typu, dva muži, jaké mám ráda. Všichni tito muži jsou stvořeni jinak, jejich chůze, jejich oči, jejich gesto, všechno je velkolepé a vznešené, nesrovnatelné a [Škrtnuto: vlastní jen jim] patří jen jim. Zkrátka jsou to jediní, kdo se mi líbí a koho považuji za muže.
Jaký obdivuhodný Carlo, zkrátka, abych řekla, jak je obdivuhodný, řeknu, že připomíná svého bratra. Půvabnější než vévoda, ale ne tak pěkný jako vévoda, ve skutečnosti si z vévody pamatuji jen obličej, téměř jsem zapomněla postavu, takže nemohu říct, zda je půvabnější, či méně půvabný než Carlo; v každém případě mohu posoudit to, co vidím, a Carlo, kterého jsem právě viděla, by jistě byl Buckinghamem, kdyby Hamilton nestál za víc.
Jak se ta hamiltonovská rasa rozpozná, u Victoire, v měsíci květnu, v Nice, a já myslela spíš na tureckého sultána než na Hamiltona, já jsem ho viděla, slepý by viděl Hamiltona.
Snad se mi zdá tak obdivuhodný po té nicejské lůze? Ale ne, je to tak doopravdy. Přijede Svatá rodina do Nice? Chci a nechci vidět vévodu, jeho bratr mi ho připomněl... protože vévoda je lepší než jeho bratr, což nebrání Carlovi být podle mého vkusu. Být hned za velkým Hamiltonem — to je dobré místo.
[Na okraji: (Rozhodně viz na konci)]
Cypřiše už nejsou. A celá domácnost pláče.
Při večeři si Georges dovolí říct, že je to vždycky špatné, když čtrnáctileté dítě velí.
Nechtěla jsem scénu před Dininou sestřenicí, proto jsem se klidně uchýlila k mámě:
— Obsloužíte mě nahoře. Ale ještě jsem nevystoupila ani tři schody a slyším Georgese:
— Šla trýznit svou matku.
To mne pobouřilo v nejvyšší míře, spolkla jsem tisíc slz.