Středa, 22. dubna 1874

Ach, jaký večer! Bože můj! Nevím, co se to s mámou děje, ale je nepochopitelně podrážděná. Nedopatřením k ní večer přijdu, byla tam kněžna a povídaly jsme si klidně; ona odejde a já nevím jak ani proč začínají napětí a dráždění, příšerná, hrozná, nesnesitelná, bez začátku, průběhu a konce.
Rozzuřená odcházím k sobě, celou cestu pozpátku a na obranu ještě házím pár slov. Dveře na balkon jsou otevřené, vrhnu se k nim, opřu se o křeslo, odříkám tam svou každodenní modlitbu a na několik okamžiků se zapomenu. Poeta by řekl: Klečela, její šat (široký a dlouhý, padal v širokých záhybech, rýsoval její tvary a obnažoval šíji a paže oslnivé bělosti. Hlavu mezi pažemi, oči plné slz upřené k nebi a vlasy splývající po ramenou, tuto postavu napůl klečící, napůl sedící ozařoval měsíc, v jehož světle se třpytily slzy stékající po jejích bílých baculatých pažích). Vstávám, když ucítím noční chlad. Pak začne skrze dveře dost klidná a trochu komická palba. Máma na mě mluví [Škrtnuto: dost] klidně, pořád skrze dveře, ale já odpovídám úsečně. Zlobím se.
Teď jsem klidnější, natolik, abych se mohla zabývat tím, co mě zajímá: „vévoda z Hamiltonu opustil 6. dubna Káhiru a odjel do Alexandrie, odkud se nalodí do Konstantinopole, s lordem Mandevillem, synem vévody z Manchesteru a svým švagrem. Tito pánové byli ubytováni v hotelu Sheapheards." O vévodkyni ani slovo. Tuto zprávu přináší „Le Derby".
......................................................................
......................................................................
Považuji za zbytečné a hloupé říkat, co si myslím a co cítím.
Jsem unavená a znechucená.