Úterý, 21. dubna 1874

Zase hádka kvůli Ženevě. Ach, jak mě jen dráždí a jak budu spokojená, až budu žít, jak mám ráda, bez všech těch malicherných trápení, která kazí povahu a všechno člověku znechutí! Jak mě dělají nešťastnou.
Bezděčně jsem si vzdychla slova: Ach! XXX přijďte mě odsud vzít, rychle, protože jsem opravdu nešťastná, vytrhněte mě ze všech těch malých žalů, které mě zabíjejí! Nevím, na koho jsem se obracela... proč lhát sama sobě? Obracela jsem se mechanicky na knížete Wittgensteina. Nechtěla jsem to říct, protože je to hloupé a později se budu za tyto hlouposti stydět. Vycházím s tetou a Dinou; ale nudím se, není tu nikdo, nikdo, nikdo. Je to smutné, usínám na léto jako hadi na zimu.
Když už je na Ženevu příliš pozdě, jedu v sobotu (s pomocí Boží) s mámou do Paříže a za měsíc se k nám ostatní připojí tam, kde strávíme léto. V Paříži je třeba obstarat nábytek pro mou vilu.
Nikdy jsem neviděla nic krásnějšího než holčičku paní de Mouchy. Je to k zbožnění! Příští Obélisque. Jaké nádherné dítě. Však ji také všichni patřičně zbožňují.