Pondělí, 20. dubna 1874

Byla tu hádka kvůli cestě do Ženevy; dopalovali mě, byla jsem zuřivá, podrážděná, ztrápená.
Večer u Howardových (bílé šaty, vlasy nahoru a jednoduše, dobře). Bylo to dost zábavné, hodně a dobře se tančilo, poslední kvadrila byla plná nádherného zápalu. Ale ta změna je vidět, Boutowští jsou bohové dne.
Hélène měla tu hloupost říci, že si dělám, co chci. Za to jsem ji vážně a příkře pokárala, pak jsem jí dala několik rad a řekla jí skoro všechno, co jsem měla na srdci. Pochopila, ale co na tom. Byla jsem většinu času s Nadiou a se slečnami Bosslovleffovými. Hélène, Lise a další měly tu netaktnost říci Nadii, že jedno líce má větší než druhé. Hélène a Lise byly oblečené jako hadrářky. Začínáme být s Boutowskými na lepší noze, zvláště Mary-Helen se ke mně chová přátelsky. Večeře byla výborná. Bylo náramně k smíchu, když Patton tančil valčík s paní Boutowskou a potom pan Boutowsky se svými dcerami. Pan a paní Boutowští si hrají na zamilované.
Je dnes úterý a já píšu o včerejšku, o pondělí. Mnoho jsem už zapomněla a spěchám.
Šla jsem spát o půl čtvrté ráno. Celý večer byl velmi příjemný.
Zapomněla jsem říci, že mě přiměli zpívat; ve tmavé místnosti, jinak nezpívám. Pan a paní Filimonoffovi chtěli také slyšet, protože poprvé tam byli jen Howardovi, Bosslovleffovi a Nadia. Byli spokojeni, a já přitom nezpívala dobře, hrozně jsem se bála.