Středa, 15. dubna 1874

Jaký den tahanic, slz, mrzutostí, hádek!
Měli jsme jet do Janova a pak do Ženevy. Byla jsem nešťastná. Máma byla ve velmi veselé náladě a chtěla mě donutit, abych jela, takže jsem se bránila zuby nehty; říkala jsem ne, vždyť nevím ani kam, ani nač, ani s kým. Řekla jsem vše, co bylo možné říci, aby mi to bylo odporné, a nakonec, zcela vyčerpaná, jsem řekla, že pojedu. Teta Sophie, Stiopa, Georges, ta milá Machenka a Babanine jedou. Máma zamluvila tři kupé, šla do města koupit váčky, já jsem nebyla vůbec potěšena a velmi nepříjemně naladěna a kromě toho jsem plakala. Když nastal čas k odjezdu, teta Sophie řekla: „Nikam nejedeme", a dobrá máma dodala: „Přece jsme si mysleli, že to Marii udělá radost." O půl jedné přijel Georges na nádraží ve Vintimille. Ale Stiopa, který měl přijet s mámou, zůstal tady, protože máma řekla, že byla nemocná, což rozhodně nebylo pravda. Georges si tam užil svoje, když Babanine a Mačenka, které byly také tam, s pláčem a nářkem se vrátily do Nice. Co jsem ráda, že jsem nejela! Ó, jaký den, jaký život!
Místo aby doprovázel mámu, Paul utekl do Monte-Carla s Lewitou, tam hraje, prochází se s herečkami, žije s kokotami. Ve čtrnácti letech! Takového by bylo třeba vystavovat za vstupné.
Dina dělala plány. Pět tisíc franků jen!
S Dinou budeme žít na venkově, budeme mít kočár, koně.
Postrádat peníze, jaká nízkost!
Peníze by se nám hodily. Ach! potřebujeme peníze.
S pomocí Boží.