Středa, 8. dubna 1874

Celou noc se mi zdálo o Wittgensteinovi. Velice prostě jako o komkoli jiném. V jedenáct hodin jdeme do kostela, abychom se začaly postit (modré šaty sluší, vlasy dolů). Začínám mít pozoruhodnou postavu.
Celý den ubíhá v čekání, na co nebo na koho, to nikdo neví, ale všichni čekají. Čekáme, dokud nepřijde celá rodina Allenových s Tebbitem. Máma je s paní, která mluví francouzsky, a já se musím postarat o ty tři muže.
Brzy odcházejí a Tebbitt odnáší jednu z učitelských pečetí. Umře snad jako ten ubohý Abramovitch, který mi vzal šedý vzorek a slíbil mi, že mi připomene nevím co, až mi ho příští rok ukáže?
Máma se opozdila na vlak v pět hodin a strašně se zlobí, je si jistá, že by vyhrála dvacet tisíc franků na jednadvacítce.
Na promenádu chodím tak zřídka a na tak krátkou dobu! Byla jsem tam jen proto, abych měla to nepotěšení vidět toho velkého drzouna s příčinou toho se dvěma stvořeními, dvěma malými a uvadlými fenami. A on nese hlavu nízko, se sklopenýma očima stále hledí k zemi jako prasata. Jsem si jistá, že nemůže pohlédnout na nebe. Je zahanbený a zdrcený, že je mezi těmito dvěma krasavicemi. Nevím, proč se na ně neodvažuji podívat.
Kolem šesté hodiny se na 55 všichni shromažďují. Vyšplhala jsem se na plot, abych mohla dosáhnout terasy. Stiopa mi pomáhá slézt.
Na ulici de France, docela blízko, je cukrárna. Chci jí udělit patent.
Večerní vzduch mě omamuje, jsem stále pod vlivem stejného pocitu jako včera... Podivná věc, kníže Wittgenstein mě přivádí k myšlenkám na onoho druhého muže, není to jeho osoba, ale sama myšlenka na něj mi vrací onoho druhého na mysl. Onoho, na kterého nemohu zapomenout a kterého miluji stále více.
Nemyslím bez důvodu na toho mrzouta; něčím to muselo začít, není to jen proto, že se nudím; upoutal na sebe pozornost... inu, svou vlastní osobou, ne ničím jiným, a nemyslím na něj proto, že se nudím, ale, protože nevím proč, protože na něj prostě myslím.
Ale jiná myšlenka mě znepokojuje, vedle, u mámy, mluví se o vysoké společnosti, o módních dámách, a srdce se mi rozechvívá a buší, protože tam je jeho pravé místo, jeho pravé štěstí.
Budu šťastná? (Podívám se v Macaulayovi na stránku, kterou najdu, když otevřu knihu napravo, desátý řádek) – svoboda a pokrok.
Jdu k mámě, to mě strhává.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩
Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩
Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „reach the terrasse“. ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „liberty and progress“. ↩