Úterý, 7. dubna 1874

Zelené šaty mám zničené stejně jako šedé. To je desáté ponaučení, že si zde nic nenechám šít. Napíšu Laferrièrovi, Worth nám zahrál ošklivý kousek a už k němu nepůjdu.
Dnes večer si připadám tak hezká, že se jen těžko loučím se zrcadlem. Bílá, Je to tak dlouho, co jsem růžová, zlaté vlasy, zářivé oči, červené rty, tmavé obočí a růžové uši.
Pohleďte na tento malý růžový nosík,
Malé ručky a roztomilé nožky
A všechny ty malé věci, Jež vzbuzují velké vášně.
Zdám se ostatním taková, jaká se zdám sama sobě? Nejsem vždy hezká, naopak, zřídka. Často jsem dokonce ošklivá.
Hezká bývám většinou večer, osvěžená nočním vzduchem (okno mám otevřené, dokud neulehnu), v noční košili, vypadám velmi dobře, škoda, že mě nikdo nemůže vidět.
Byly jsme naproti klubu Méditerranée, když mi Dina říká: „Hle, včerejší kůň se svým jezdcem, jenže jede tak rychle, že ho není vidět.“ A opravdu, když jsme byly před jeho cudným a čistým příbytkem, našly jsme jen otevřené dveře a jednoho z velkých psů u nich. Budu mít velké psy, zbožňuji velké psy, miluji vše, co je velké, nemám ráda malichernosti.
Nikdy jsem knížete Wittgensteina pořádně neviděla, vždy jen mimochodem, a navíc se neodvažuji dívat, když není sám, a ani když je sám, neodvažuji se, protože mě zná a vypadá tak plachý, se sklopenýma očima. Teď mě baví právě on, tolik se nudím. Fedus je opravdu až příliš komický, někdy směšný. Wittgenstein se mi nelíbí, ale je snesitelný. Nudím se, když nemám na koho myslet, na koho se dívat. Hamilton je daleko a myslím na něj v záblescích, spíše jako na božstvo než jako na člověka, natolik je pro mě nyní nedosažitelný a nemožný.
Ten druhý je zde a všímám si jeho existence, protože je jediným a jedinečným mužem v Nice-la-Belle. A když je jen jeden jediný, je vždy dobrý, zejména pro ulici a pro mé romány.
Ubohá já! Vždy si vybírám zkažené lidi. Byla bych spíše čekala cokoli jiného, než že budu myslet na tohoto mrzutého ruského medvěda.
Fedus zmizel, již nevidím toho drzouna. Vadí mi, když se směje, a přitom je sám tak směšný.
Vracíme se teprve v devět hodin. Je tak krásně, tak čerstvě, stíny sestupují na zem s lehkou mlhou, žáby zpívají, člověk vdechuje vůni vlhké země a trávy, zatímco večerní vánek rozjasňuje a osvěžuje tvář. Člověk se cítí úplně jinak, cítím se spokojená, šťastná. Tvář se mi usmívá, oči mi září; jsem spokojená sama se sebou i s podlou lůzou.
Vracím se opojená sladkou radostí, která je mi téměř neznámá a nová. Dokonce i v tomto mizerném podnebí se jaro dává znát. Když se to tak vezme, každé roční období má své kouzlo.
Zima se zářivým a jasným sluncem, ale ne palčivým, s čistou oblohou, s chladným vzduchem, který štípe do tváří a dodává jim zcela zvláštní záři; jaro, jaro je příliš krásné, než abych ho dokázala vylíčit; dokonce i léto je příjemné, ráno a večer; i odpoledne se mi líbí, protože potom člověk lépe cítí krásu, klid a bezmezné nepochopitelné kouzlo večera a noci. Podzim se svými dešti miluji, ráda vycházím po dešti. Déšť v Badenu a doba po dešti, jaká lahoda! Neznám nic příjemnějšího.
Marně se snažím vybrat; všechna roční období jsou krásná, celý rok je krásný, celý život také.
Vidím, že je třeba všeho: že společnost a plesy nestačí, že je třeba i přírody. Před ní se všechno vytrácí, jako před vévodou z Hamiltonu, ve společenských radovánkách na ni člověk zapomíná, ale ona je stále stejně velká, krásná, nesrovnatelná jako on!
Chcete se vsadit, že příští zimu na dostizích, nebo dokonce dříve, se budu posmívat tomu, čím se teď zdám být tak prodchnutá?
Nebylo by to překvapivé, protože to jsou pouhé nesmysly, výkyvy mého mozku, který kvasí. Je třeba období šílenství, období, kdy člověk neví, co miluje, moudrost přijde příliš brzy, běda!
Ať si nikdo nemyslí, že měním názor, nedávám přednost venkovu! Ale říkám, že společnost a pastýřský život jsou pro mě neoddělitelné, světská žena a pastýřka, tím budu, jedno dává vyniknout druhému a učí ho milovat.
Aby byla žena na plese krásná, musí se projít lesem a vdechovat vůni trávy a slyšet zpěv žab, a aby ta kouzla pochopila, musí poznat žhnoucí a dusnou atmosféru plesu. Jedno od druhého pro mě nelze oddělit.
To je můj charakter
To je, to je jak
Jak může být člověk na zemi Vždy spokojený.
Paní Anitchkoffová pro nás přichází večer v osm hodin a jdeme se projít. Chtěla jsem projít kolem domu knížete Wittgensteina, ale ona se obrátila ještě před hotelem Rome.
Ty ošklivé lucerny ničí poezii večera.
Jak se ze mě stává venkovanka!
To přejde, doufám.
Teď jsem celá posedlá „Krásnou Helenou“. Zpívám ji a hraju. „V taverně labyrintu atd...“

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky: „out of reach“. ↩
Pozn. překl.: Mariin novotvar: „Pauvré-moi“ [sic] místo správného „pauvre de moi“ (ubohá já). ↩
Pozn. překl.: Offenbachova opereta. ↩