Pondělí, 6. dubna 1874

Na jakém rozkošném malém koníku kníže Wittgenstein jel! Kůň, jakého jsem nikdy neviděla, malý, velmi široký, plochý. Člověk tak vysoký jako Wittgenstein by měl vypadat směšně, protože se nohama téměř dotýkal země, ale vůbec ne, vypadal prostě dobře. Jak jsme se všechny otočily, Mášenka, Dina, Collignon a já, Auguste se také otočil a řekl, že před třemi lety týž pán jezdil na oslu. Když to slyším, jsem celá u vytržení a nadšená a nahlas prohlašuji, že za takovou extravaganci ho zbožňuji. Collignon je s námi, přišla a já jsem ji vzala s sebou, když jsme vycházely (modré šaty, vlasy dolů, sluší), šla jsem s ní, byly jsme ve vile a pak jsme vzaly kočár.
Je nádherné počasí, slunce po dešti, to vám řeknu! Moře je ještě bouřlivé, málo slunce.
Ale ten kůň, jaké to plemeno, jaký druh, odkud pochází? Jaká extravagance jezdit na oslu na promenádě, jsem tím okouzlená a omámená. Ale Wittgenstein je rozkošný, ne nadarmo jsem nahlas prohlásila, že ho zbožňuji.
Má klidné vzezření jako slečna de Galve, vzezření tajemné, dětinské a prostodušné. ne když je opilý například.
Tento způsob jízdy na tak podivném koni mě překvapil a ohromil. Nikdy bych od tohoto muže něco takového nečekala, a hlavně mě překvapuje, že ho vidím na koni. Vůbec mě překvapuje, když vidím muže na koni, jsou tak změkčilí a zahazují tuto ušlechtilou zábavu za karty a pití.
Je chladno, žiji.
Vracím se celá podivná, chtěla bych se smát i plakat. Mám tak ráda, když je mi takhle, není to nové, ale vždy zábavné a příjemné.
Dnes večer psát nemohu, hledám výrazy, které nechtějí přijít.
Jak jsem bláznivá! Protože tento muž jel na malém neobyčejném koni, dělám revoluci. Jistě, i když se mi Wittgenstein nelíbí, velmi mě zaměstnává a baví.
Když si vzpomenu na onoho druhého muže, který nemá nic z tohoto mrzutého a plachého vzezření, ale naopak je velký, krásný, ušlechtilý, s otevřenou, zářivou, jasnou, oslnivou tváří. Když pomyslím na jeho majestátní vzezření, náročné, zlomyslné až kruté a zároveň jemné a dětinské, vše mizí, vše se vytrácí a on se objevuje sám, zvedaje se zářivě jako slunce nad mraky, kouřem a lidským prachem „podlé lůzy“.
Vše v něm je zářivé a jasné, svou přítomností osvětluje místo, kde právě je. Je naprosto jiný než ostatní muži, tento polobůh Hamilton. I jeho jméno je neobyčejné, už v Rusku jsem toto jméno slýchávala a věnovala jsem mu zvláštní pozornost. Vždy na mě toto jméno zapůsobilo a líbilo se mi, jako se mi nyní od prvního okamžiku líbí jméno Bute a připadá mi neobyčejné a fascinující. Bute!
Kníže Wittgenstein mě svou jízdou krokem na téměř mezkovitém tvorovi přivedl k tomu, že jsem ho srovnávala s vévodou z Hamiltonu, a málem mi zamotal hlavu. To není těžké — s hlavou, jako mám já. Jsem nyní přesvědčena, že jsem snad nejbláznivější a nejpodivnější dívka na světě. Předepsala jsem si určité hranice, takže to není nebezpečné.
Renard se ztratila, ale naštěstí ji Stiopa našel, dědeček by umřel, kdyby to zvíře zmizelo.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky: „childish“. ↩