Neděle, 5. dubna 1874

Jednou večer, když jsem se modlila k Bohu, přišlo mi na mysl takové bláznovství: měla jsem skloněnou hlavu a zavřené oči. Z mého pravého ňadra vystupuje vévoda z Hamiltonu, z levého kníže Wittgenstein a hle, začnou se spolu prát. Ale vévoda z Hamiltonu zařídí, že se z knížete Wittgensteina stane malý bílý pejsek, a tu vévoda bere pejska do náručí, jenže v tom okamžiku již to není pejsek, jsem to já. Viděla jsem vévodu, knížete a pejska, ale sebe ne.
Od toho dne se mi toto šílenství často vrací na mysl.
Spala jsem až do poledne. Vzbudí mě, narychlo se obléknu, protože musíme k paní Teplakoffové na oběd. Malý oběd, velký chci říct, nazývám ho malým, protože budou děti. My a Hélène a Lise (hnědé šaty, sluší). Už několik dní si vlasy češu zase jinak, zavazuji část vlasů jako všechny malé dívky, rozdělím vlasy na dvě části, udělám jakési dva copy, které na konci spojím a ty konce stáhnu k šíji pod vlasy. Vznikne tak hezký nový účes. Všechny zlaté vlasy jsou nahoře, jsou velmi vlnité. Nevím, zda se nemýlím, ale s kloboukem mi tento účes velmi sluší, zvláště v kočáře, když nejsou vidět mé krátké šaty. Běda! Takhle jsem se neučesala, jen jsem si vlasy vyčesala nahoru.
Posadili nás s Howardovými, Bête, Paulem (Dina nepřišla), Abrialem a hrabětem de Camprienem do salonu. Ale ty dva poslední vzápětí odvedou. Lise vypadá úplně jako míšeňská panenka, Hélène není tak hezká jako ona, a Hélène dělá grimasy, protože si myslí, že je ta nejkrásnější ze všech krásných. Jdeme za dětmi a houpeme se na jejich houpačce, což mě přivede na nápad pořídit si jednu i u nás.
Quatre têtes griffonnées à la plume : deux de face, une de profil coiffée d'un bandeau, une coiffée d'un chapeau
Quatre têtes esquissées à la plume Mon Journal, t. 3 (fac-similé) — tome03.docx image 7 (après ¶1910)
Lise je pořád stejná, Hélène se trochu změnila, protože je z ní slečna a protože je závistivá, a paní Howardová se také změnila, nevím proč. Dráždím Hélèninu závist, když jí vyprávím, jaké budeme mít salony, jakou jídelnu, jaký nábytek, že budeme přijímat mnoho lidí; závidí mi šaty i to, jak se umím obléknout a upravit. Kdo ví? Možná se mýlím. Paní Teplakoffová je okouzlující jako vždy.
Byli tam ještě pánové Patton, Fedoroff, Hasford, Howard a ještě nevím kdo, a z dam paní Bashkirtseffová, Romanoffová, Howardová, Fedoroffová, Galitzinová a další.
Všichni ti lidé mě pramálo zajímají a je mi to šumafuk. Pršelo, ale kolem třetí se počasí udělá takové, jaké mám ráda. Rozbouřené moře valí své žluté vlny, Paillon je také rozbouřený, obloha šedomodrá, vzduch čistý a svěží, lidé v nepromokavých pláštích a s deštníky, ulice plné bláta a kaluží. Rychle dám otevřít landau, na Promenádě se prochází celý dav, lidé se zastavují na mostě, na molu a po celé Promenádě.
škrtnutoKdyž se dívám přímo před sebe, dokážu vidět i do strany, a tak jsem vpředu zahlédla knížete Wittgensteina se dvěma obrovskými psy a jeho malou fenkou, tou ošklivou Bijou.
Landau byl zavřený a já jsem se vyklonila ven, abych se pokochala mořem. V tu chvíli šel kolem muž se psy. Nebýt toho, že mě venku za oknem osvěžoval vzduch, byla bych se začervenala. Abych tomu zabránila, vystrčila jsem hlavu ještě víc ven a řekla: „Ach, jaké krásné moře, a to počasí. Tohle mám ráda.“
Ptám se sama sebe, proč bych se měla červenat. Jaké neštěstí se červenat, při obědě jsem se začervenala čtyřiadvacetkrát. Lise to počítala. Jsou šťastní, že se mohou procházet v tak krásném počasí, Mordog a Bijou. Tak ráda chodím pěšky, a nemám s kým.
Nedívám se na ně, protože ona se na mě dívá zlým pohledem. Máma s tetou jedou k paní Antonské a my, já a Bête, dojdeme až na náměstí Masséna a vrátíme se pro ně. Ještě jednou jsme potkaly muže se psy; je zvláštní, vypadá, jako by něco hledal nebo na něco čekal; zastaví se, jako by se chtěl přesvědčit, jestli ho celá jeho družina následuje, jeho psi, jeho fenka, a pak zase vykročí. A zastavuje se pořád obrácený k Promenádě a dívá se.
Bête se dívá na malého psa a na fenku a říká mi: „Jaký rozkošný pes!“ a otočí se a dívá se za ním. Potom mi řekne, že nevěděla, že to byl Wittgenstein. Neřekla jsem jí to, protože by vyvedla nějakou nepatřičnou hloupost a ti lidé by si mě kvůli ní všimli.
Když máma s tetou znovu nasedaly do kočáru, prošel kolem Wittgenstein atd.: „Hle, tady je Wittgenstein,“ pravila máma, „se svou kurtizánou, starou, šerednou, ošklivou. Máma se na ni nedívá, ona se dívá s takovou zlobou, tak zle. To jsou hlouposti.“ Popravdě se jim vyhýbám pohledem, protože ta žena, ta zmije, to je to pravé slovo, se tváří tak zlostně, když se na mě dívá.
Dámy se vracejí do se vracejí domů, aby se připravily na večeři u hraběnky de Mouzay. Ta žena tolik prosila, abych večer přišla. Jdeme s Mášenkou k Rumpelmayerovi, pak dám Dině dvacet franků, aby se se mnou prošla. Domů jdeme pěšky tím blátem a Auguste šel za námi: je to zábavné. Dina mi tolik, tolik domlouvala, že se rozhodnu jít k hraběnce z třetího patra. Jdu tam nerada, ale Dina mě ujišťuje, že když nepůjdu ani tentokrát, hraběnka se rozzuří, že hádka že se tolik zlobila, že jsem nepřišla onehdy večer atd. Nakonec se rozhodnu (bílé šaty, vlasy rozpuštěné po antickém způsobu, vzadu si dám mašli, aby to bylo modernější, sluší). Dina mě doprovodí.
„Vstoupím, lid prchá, oběť ustává, velekněz se ke mně žene v hněvu, a zatímco ke mně mluvil, ó překvapení! ó hrůzo!“ Vidím celé to strašné obecenstvo, ty dámy a pány, kteří se schovávají za dveřmi.
Mohla jsem klidně nepřijít, máma řekla, že jsem nachlazená, a všechno by bylo proběhlo docela dobře. Za tu nepříjemnost vděčím Dině, hlavně za tu trapnost, že jsem přišla sama a tak nevhod, ach!... Trochu se mi ulevilo, protože jsem se cítila nejlepší a jediná mezi všemi těmi smítky.
Recituje se, hraje se, zpívá se; jeden po druhém, a pořád se tleská.
Hosté jsou rozestavení podél stěn, němí a nehybní, a poslouchají hudbu, zpěv, recitaci pana Leeho, dokonalého Nekopora. Za nějakou chvíli vejde ten kulhavý, ale upravený a slušný pán, kterého vídám v Nice už dva roky. Překvapilo mě, že se nedal představit. Mohl to udělat prostřednictvím markýzy de Viviani, se kterou mluvil a která seděla naproti nám. Mluvila jsem s markýzou italsky. Ten pán se prudce otočil. Markýza mi směsí ruštiny a polštiny (je Polka a mluví spoustou jazyků) řekla, že ten pán prohodil: „Jaká milá dívka.“ Řekla to polsky, protože ten pán byl docela blízko; zná mě od té doby, co já znám jeho, a možná i déle. Máma se na mou prosbu, když vešel, zeptala Viviani, kdo to je: „Je to italský markýz.“
Byly jsme ve vedlejším salonu (v hraběnčině ložnici, pěkné přijetí!), na krbu jsem uviděla dvě navštívenky, snažila jsem se přečíst jméno, když jsem si všimla, že se na mě ten kulhavý dívá; zčervenala jsem a dala se do řeči s tetou; byly to jeho navštívenky. Později jsem ji poprosila, aby mi jméno přečetla – markýz de Laicier-Vento. Nevím jistě, jestli je to Lacier, nebo Laicier, nebo Liécier. Ale jak se mohl opovážit nedat se představit? To mě zlobí a tomu nerozumím.
Brzy jsme odešly, aniž nás kdo viděl. Máma je nemocná, byla tam dokonce v klobouku.
Na schodech potkáme jednu dámu s dcerou; je to manželka pařížského bankéře, přijímaná u dvora, u Eugénie. Paní Teplakoffová odchází s námi a my ji doprovodíme domů.
Když se oblékám a svlékám, nemohu se ubránit obdivu ke svému tělu. Jaké paže, jaká hruď, jak jsem krásně stavěná. Kdybych byla o trochu vyšší, byla bych dokonalost sama. Ale doufám, že ještě vyrostu.
Už několik dní usínám, aniž bych si vymýšlela příběhy, nic nechce přijít, už nedokážu vymýšlet, hrdinové zestárli; kdybych našla novou postavu, mohla bych zase vymýšlet.
I ve snu člověka všechno omrzí, co teprve ve skutečnosti. Všechno a všichni mě tak snadno omrzí.
Ať žije změna!
U hraběnky byl pan de Saint-Genay, do něhož jsou zamilované všechny slečny de Ballore na vdávání. Byl „potěšen, že mě opět vidí, a velmi dobře si pamatoval komedii šarádu, ve které jsem hrála“. Je to způsobný a slušný muž. S Paulem mluvil velmi přátelsky, což mě potěšilo. Máma se na mě rozzlobila, nevím proč. Je nemocná a bývá podrážděná, přímo vzteklá, je to nesnesitelné.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky: „weather“. ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „waterproofs“. ↩
Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩
Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩
Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩
Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩
Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩
Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩
Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩
Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩
Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩
Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩
Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩