Středa, 1. dubna 1874

První duben! Paul mě nachytal několikrát, ale já jsem to předvedla ještě lépe – napsala jsem Walitskému dopis jménem Angličana, kterého minulou sobotu v Monaku uhodil do tváře za drzost vůči Paulovi.
V tomto dopise ho prosím, aby zítra přišel v devět hodin do hotelu de la Méditerranée.
Pokud to nepozná, bude to rozkošné.
Včera jsem už byla v posteli, když jsem ho viděla, takže je to až neuvěřitelné.
Byli jsme u 55, pak jsem nechala mámu, tetu a Walitského na nádraží.
Pomyslela jsem, že všem přátelům Feduse pošlu „C'est un nouveau venu", ale musím se poradit s mámou, možná by to byla příliš velká hloupost.
Myslím jen na okamžik, kdy budu v Paříži, ale nejdříve v Ženevě – Ženevu zbožňuji tak na čtrnáct dní, ale Paříž navždy. Konečně vím, co chci: Paříž. Chtěla bych Londýn, ale Hamilton už tu není. I bez něj váhám, Paříž nebo Londýn, takže znovu nevím, co chci; chci se rozdělit mezi Paříž a Londýn, který miluji, aniž bych ho kdy viděla. Zbožňuji Angličany a to stačí.
Máma se vrací v deset a ostatní také, ale večeří v London House. Kolem jedenácté jsou už všichni zpátky a vypráví se, že pan Karitoff, jeho manželka atd. jsou do mě všichni zamilovaní, můj chod, můj hlas, má tvář, můj úsměv, mé způsoby především, všechno se jim zdá obdivuhodné. Dokonce mi našli vynikajícího ženicha, čtyři sta tisíc rublů roční renty, jednoho ze svých zeťů nebo bratranců nebo bratra manželky jejich syna, jistého Sorokooumovskeho, ti hodní kramáři! Sorokoo- atd. prodávají kožešiny. Ale jaká hrůza se jmenovat So-ro-ko-ou-mov-skij!
Smutno mi, když pomyslím, že existují Soroko atd., kteří jsou nesmírně bohatí, zatímco já nejsem.
Ach, kdybych byla bohatá!
Proboha!