Pondělí, 30. března 1874

Nechtěla jsem jet v jedenáct, máma chtěla a vyjeli jsme. Obědváme v hotelu de Paris, ve třech, Dina, já a Paul. Což nepovažuju za příliš slušné, ale když tomu nikdo nebrání, ať je to tak: tím hůř pro ně a pro nás. Abych zabila ten nezměrně dlouhý čas, jdu s Dinou do čítárny. Ve tři hodiny žádám, aby se mnou někdo šel na střelnici. Jako obvykle nikdo nechce a nechali by mě jít samotnou mezi všechny ty hrubé a nevychované muže, kdybych se tomu nebránila. Nenapadá je, že je to neslušné, nemožné, hanebné. Ale jsou znecitlivělí, otupělí — na ničem jiném jim nezáleží, jen aby mohli hrát. Je to šílené, je to zbabělé.
Máma mívá občas světlé chvilky a dnes zrovna jednu měla. Všechno proběhlo klidně, kromě několika drzých úsečných poznámek od tety.
Nakonec mi máma nabídne jít na střelnici, ale byla jsem tak znechucena všemi myslitelnými schválnostmi, že odmítám a jdu, až když řekne, že půjde sama. Paul je s námi. Věděla jsem, že den neskončí klidně. Nad naší rodinou musí ležet prokletí, že se takto požíráme navzájem.
Zůstáváme na poslední terase, přinesou židle a je to velmi příjemné místo, kdybychom byli jinak. Lewin přijde a zůstává u nás, dokud neodejdeme. Několik holubů padlo docela blízko nás. Nemám ráda Lewinovy způsoby, mluví tak důvěrně. A přitom u nás nebyl ani jednou na návštěvě. Musím říct, ke svému velkému uspokojení, že máma byla docela chladná. Když vycházím, potkám knížete Wittgensteina, zvedla jsem oči, abych viděla, kdo to je, a střetla se s jeho pohledem.
Když jsem ho za půl hodiny viděla vystupovat po schodech kasina (šli jsme k nádraží), při pohledu na něj jsem si pomyslela, že opravdu, v Nice je jedinou bytostí, kterou lze nazvat mužem... a dokonce trochu víc.
Odjíždíme pod záštitou paní Anitchkoffové. Ale na Avenue de la Gare potkáváme Bête a Mášenku, bleskne mi hlavou nový nápad, vrátím se, povečeřím a odjíždíme znovu do Monaka. Je tam dnes večer pěkný koncert a trochu jsem doufala, že uvidím knížete Wittgensteina, ráda se na něj dívám.
na okraji
Vlak kurtizán, jejich písně, muži.
Na koncertě jsem také s mámou a Dinou, bylo mi strašně horko. Fedus psala jsem zkratkou Fedus, ale člověk nemůže pochopit, co to je; radši tedy píšu pořádně prochází několikrát kolem, aniž by se před mámou odvážil podívat. Pak řekne něco vévodkyni z Mouchy a oba dva se otočí. Tato hubená bytost, ten malý mastňák, ten ubohý skřítek, připadá mi tak odporný a nesympatický a drzý. Stává se mi často, že žasnu nad tím, co jsem udělala nebo myslela. Ale co mě nejvíc udivuje, je, že jsem vůbec mohla připustit Feda do svých fantazií — i když jsem mu dávala tu nejubožejší úlohu. Je tak odpudivý, že se mi zdá, že bych se ho nemohla dotknout.
Vypadá shnile (to slovo je vulgární) a mastně. Když chci vědět, jestli je muž příjemný, nebo ne, ptám se sama sebe, jestli bych ho mohla políbit, a tak se mi zdá, že bych nikdy, nikdy v životě nemohla políbit Feda... fi, ta hrůza!
Pokaždé, když jsem náhodou potkala toho tvora, přísně jsem se odvrátila, neodvážil se smát.
Máma mě několikrát rozzlobila, řekne krupiérovi: „Kolik je hodin? Ta malá má strach, že zmešká vlak.“ Říká to nevinně, ale tohle „ta malá“ mě tak rozčiluje, že ještě teď musím vstát a projít se po pokoji. Byla jsem tak neopatrná, že jsem svou nelibost projevila ve vagónu, a tehdy, Milosrdný Bože! začala jedna z těch obvyklých scének.
Po koncertě jsem se v sálech cítila nesvá, zůstaly tam jen kurtizány. Ale zbývala hodina čekání a nezbylo mi než tam zůstat. Fedus si sedl na jeden ze stolů už pokrytých suknem.
Pak každý zůstal se svou dámou. Je to opravdu málo slušné. Nejpikantnější ale byl odjezd, ti pánové odvádění těmi dámami, a v okamžiku odjezdu, jaké výkřiky, jaké písně! Vlak už jel a písně bylo ještě slyšet, a jak málo ladí ty písně a výbuchy smíchu s krásným nebem, měsícem a mořem, které se rýsuje proti mohutné a temné hmotě hor.
(Ta půvabná scénka pokračovala ještě dlouho doma. Mi-lo-srd-ný Bože). Žijí všichni muži jako ti, které jsem viděla dnes večer? To všechno ve mně vyvolalo nepříjemný a smutný dojem. Ti muži a pak ty ženy, jací...
Každá si odvádí svou kořist.

Poznámky

Pozn. překl.: Mariin novotvar: „bruscades“ [sic]. ↩
Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩