Neděle 29. března 1874

L Čočka odporná
A Úhoř nenáviděný
M Ubohý tvor
B Sluka, osel od přírody.
E Nafoukaný, [sic], spokojený
R Zářící, nevydařený
T Takový je ten zvadlý Apollon
I Má dlouhý nos
E A takový je.
Je to o něco lepší. Spím do půl dvanácté, pak si hrajeme, pak vyjdu ven, je vedro. Napadne mě jet na koni, objednám koně, uvědomím Paula, sním zmrzlinu, abych se ochladila, a jsme na koních. Publikum je skoro celé nicejské. Viděla jsem Feda zezadu, ale on mě dobře viděl, nevím, jak se na mě díval. Dnes ráno jsem si stěžovala mámě na [toho] Lambertyeho, ale velmi vážně. Jsem rozhodnuta upřít na něj drzý pohled, až se poprvé opováží na mě podívat.
Téměř pokaždé, když jsem na koni, potkám knížete Wittgensteina. Byl sám a přiblížil se ke konci bulváru, aby nás viděl projíždět. Nedívala jsem se na něj, nedívám se na nikoho přímo do tváře, bojím se, že potkám nějakého drzého jako Fedus. Ale na něj, na toho jsem se nikdy nepodívala, to on se na mě dívá. A dokonce před rokem mě slečna Collignonová kárala a říkala, že se nechávám od všech mužů okukovat, od Feda obzvlášť. A on se smál, ten hulvát, ten ošklivec! A proč vlastně, to bych ráda věděla, i kdyby k tomu byl důvod, takhle se člověk lidem nevysmívá, nemá tu drzost smát se jim do obličeje, být tak neslušný!
Je vedro, a když jsem dorazila do svého pokoje, málem jsem omdlela, neměla jsem sílu se svléknout, nemohla jsem dýchat, s velkou námahou jsem ze sebe šaty dostala a svalila se do křesla u okna, čerstvý vzduch mi udělal dobře. Myslela jsem, že umřu, tak mi bylo špatně, ale otevřela jsem okno, bylo skoro večer a vzduch mě oživil.
Jdu dolů k večeři v domácích šatech, neměla jsem odvahu se obléknout.