Úterý, 31. března 1874

Vyjdu až v pět hodin, naštěstí je chladno. Jedeme k vile, na promenádu. Lewin šel pěšky a pozdravil, nevím, na co jsem myslela, ale v prvním okamžiku mi připadalo, že mě pozdravil Wittgenstein, a byla jsem úplně omráčená.
Jdu s mámou, tetou a Dinou do obchodu s českým sklem, kde se nakoupí pár zbytečných tretek. Pan Apletcheieff přichází pozdravit mámu u kočáru.
Malgré tout — byla jsem si skoro jistá, že ten kůň patří jemu, a skutečně. To je zase jméno, které mi ho připomíná a kvůli kterému ho obdivuji.
X Sejde z očí, sejde z mysli; jsou chvíle, kdy je vévoda z Hamiltonu jen vzpomínkou. Od té doby, co se oženil, by neměl být ničím jiným.
Milovat ho nyní je hřích. Jakmile napíšu, co jsem právě napsala od X, cítím úplně opak a cítím, že je jediným mužem, kterého mohu milovat úplně; ne z laskavosti nebo ze shovívavosti, ale proto, že ho miluji.
Je jediný, kterého bych mohla políbit... s potěšením.
Je jediný, který se mi líbí úplně, na kterém nemám co vytknout.
Chybuji, když ho tolik chválím, to oslabuje to, co cítím.
Co bych jen nedala, abych ho viděla... kdyby sem v tu chvíli vešel.
Je známo, že noc zbožňuji, vracím se od cvičení; otevřela jsem okno, nebe bylo matné, mraky zakrývaly měsíc, začnu zpívat a všimnu si, že je tam obdivuhodné echo. Zavolala jsem Josephine, která z toho byla celá zkoprnělá, nakonec jsem v domnění, že tam zpívá nějaký člověk, zavolala: Klenote, Klenote, pak Bête. Hloupé. A echo to všechno dokonale opakovalo. Jsem z toho celá ohromená a nadšená.

Poznámky

Pozn. překl.: Jméno Hamiltonova koně; francouzsky „Navzdory všemu“. ↩