Sobota, 28. března 1874

Konečně! Zase se pouštím do svých sešitů.
Jedeme do Monaka, vyjeli jsme v jedenáct hodin, máma, teta, Mášenka, Dina, Walitský, Stiopa, Paul a já (hnědé šaty, sluší). Všichni střelci se shromáždili na konci nádraží, ale postupně se přibližovali a nakonec Galve, Lambertye, Furstenberg a pár hnusáků přišli a usadili se v kupé vedle našeho.
Co jsem jen provedla, že se mnou tak zacházejí! Ten Lambertye, ten malý Fedus, ta malá mastná, vrásčitá a směšná bytůstka se na mě opovažuje dívat a smát se! Oni, on, Furstenberg, Galve a Zualart, hrůza bez jména, stáli u svého kupé vedle nás a Fedus, ne ta bytost nehodná si nezaslouží přezdívku, ale budiž, Fedus je kratší. Nuže, Fedus se mi díval přímo do tváře, ten lišák se postavil tak, aby ho nikdo u nás kromě mě nemohl vidět. To už není ani zábava, ani žert, je to prostě urážka, hrubost, drzost, které se nic nevyrovná. Co si o mně myslí? Nebo jsem snad směšná, Bože můj, teď mám v hlavě, že jsem směšná, a ta myšlenka mě směšnou učiní. A je to jeho vina. Jak jsem jen mohla říct mé roztrpčení, ano mé roztrpčení, kvůli Obelisku, ale to není pravda, nikdy to nemůže být, je to věc nemožná; je příliš ošklivý a směšný.
C Je to nový příchozí.
O Zapomeňte na tu holou lebku.
M Ale pomyslete na ten úsměv
T Všichni obdivujte jeho úsměv se začnete smát
E A nad sebou ztratíte vládu.
d Hádejte, kdo to je
e A zde je jeho portrét
L Ten ohavný tvor
A S hlavou úhoře
M Ubohý, hloupý, usmívající se
B Žehná přírodě
E A spokojen, že je úhoř
R Pořád se směje jako dítě
T Takový je okouzlující Fedus
I Má svůdný nos
E Je plešatý, malý, zvadlý, vyšňořený.
Takhle vystihuji toho drzého tvora. Právě jsem zimprovizovala tyto příšerné verše, ale to proto, že jsem tak strašně rozzlobená! Ten malý klobouček se na mě poprvé podíval zpříma a dost příliš odvážně.
Když jsme dorazili do Monaka, vystoupili jsme, já, Mášenka, Paul a Walitský, a šli jsme pěšky ke kasinu, zbytek jel kočárem. Cestou jsme zanechali vizitky u slečny Kolokolzovové, která koupila vilu na [nečitelné].
Nejdříve jdeme do herních sálů, sázím přes mámu, nudím se, není tu nic než prach; o půl třetí jdu na oběd se Stiopou a Paulem. Usadili jsme se v koutě, za paravány vlevo od vchodu. V tu hodinu tam nebyl nikdo, ale najednou vešel kníže Wittgenstein s Madame, v šedivých šatičkách, se šedým závojem. Připadal mi neobyčejně hezký, na něj. A takové krásné způsoby — dívá se s přivřenýma očima, jako by se díval do slunce, což mi připomíná vévodu. Dívám se tak, když jsem v rozpacích nebo cítím, že se červenám. Byl tak hezký, že jsem si nemohla pomoci a myslela na něj stále znovu; myslím, že ho hyzdí pití.
Jdu na střelnici s Paulem, ale zůstáváme na poslední terase, nechci sestupovat mezi celou tu lůzu. Starý Furstenberg, jakmile mě spatřil, dívá se na mě a nasazuje si monokl na minutu dvě několik okamžiků. Nevšímala jsem si toho a dál jsem si s Paulem povídala a smála se. Střelci jsou tak mizerní, že jsem se nudila, a pak, zábavu bez společnosti nechápu, takže jsem se jen ve dvou s bratrem nudila; střelnice sama o sobě je totiž jen pramálo zajímavá.
Salting vyhrál nádhernou vázu, nízkou, oválnou, velkou. Dva muži nesli obrovskou bednu, která ji ukrývala; poprosila jsem, aby mi ji ukázali, a stalo se.
Na střelnici nezůstávám dlouho. Vlakem v pět hodin odjíždíme zpět do Nice, já, Mášenka, Dina a Paul. Ostatní jsou přikovaní ke stolům.
Večer ruleta a skrytý hněv na Feda, zdá se mi, že se posmívá, a já zuřím.
Zůstáváme samy s Dinou, dlouho si povídáme, tančíme menuet (viz konec knihy), prohlížíme si rytiny slavných žen, které jsem si objednala.
Jsem unavená, jsou dvě hodiny.
Ještě není neděle, je sobota, tak jsem se dnes večer s deníkem pospíchala, že je prázdný a hloupý a připomíná závod. Škoda, že je Lambertye tak ošklivý, dříve hrál roli v mém snění, ale vstupoval do něj jen jako postava, kterou musí zahnat... zkrátka.
Včera jsem si vymýšlela pohádku, abych usnula, byla jsem vdaná za Lambertyeho a ukazoval mi své pozemky, jeli jsme na koních... když se tu najednou objeví jiný obraz, jedu na koni s vévodou z Hamiltonu v Anglii a projíždíme jeho panství, byla jsem omráčena, neboť ten rozdíl je nadlidský, nepopsatelný, nepředstavitelný. Pocítila jsem ten rozdíl a pocítila jsem také, že to už nemůže být, plakala jsem zoufalstvím.
Pak jsem si vzpomněla na ta slova z Galignaniho: „Pak vévoda z Hamiltonu vedl svou nevěstu uličkou atd.“ – „Ale to je nemožné,“ vykřikla jsem nahlas a prudce kopla do přikrývky a znovu jsem se dala do pláče. Opravdu, zdá se mi to nemožné.
Teď si myslím, že Fedus bude zcela vyhoštěn z mých románů, udělala jsem si z něj otloukánka, musím si vybrat jiného, protože ten ubohý Fedus mi od dnešního dne připadá odporný.
Řekla jsem dnes večer Dině, jak jsem rozzlobená, neboť není nikoho, kdo by mě mohl chránit před drzými pohledy toho malého netvora, není nikoho, kdo by ho naučil, jak se chovat. Budu si stěžovat mámě, možná něco vymyslí, protože trpím kvůli těm drzostem, kterým nemohu ani zabránit, ani je pomstít.
Ten nedostatek vážnosti, ta naprostá neúcta mě přivádějí k nepříčetnosti. Seděla jsem s tetou na taburetu v prvním salonu a pozorovala lidi, kteří museli procházet docela blízko, a říkala si, že kdyby to byl Lambertye, nastrčila bych mu slunečník, aby zakopl a rozbil si svůj zamilovaný zobáček — to je teprve zobák!
Poznámka editorů
[Pozn. red.: zde byla v deníku Mariina kresba.]
Jistě, je to dětská pomsta, ale kéž bych ji mohla vykonat. Cítím se hluboce ponížená, musím snášet ty posměšné a drzé pohledy, toužím po pomstě, jaké pomstě? Hlouposti! Dětinskosti! Ale ty odporné úsměvy přesto existují. Ach, jak se cítím hodná opovržení, ponížená, uražená!
Jak závidím těm ženám, kterých si lidé váží. Ale proč jsem tak nešťastná. Jsem snad směšná!!! Co mě zlobí nejvíc, je to, že si beru k srdci hlouposti. Nemohu si je nebrat k srdci. Celý život se skládá z hloupostí a celý život není nic než jedna velká hloupost. A nic nezmoci! Ó ta zuřivost!
Jak jsem směšná. Co je ještě horší, ukazuje mě mužům, kteří jsou s ním, a ti se na mě také dívají. Ten Zualart — tomu bych byla dnes ráno nejraději vyškrábala oči! A proč mě takhle mučí! Proč! Co jsem udělala. Proč se mnou tak zacházejí. A nikdo, kdo by mě bránil! Bože můj! Jsem příliš rozhořčená, než abych plakala!

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky a francouzsky (anglické sloveso s francouzským podstatným jménem): „resume my livres“. ↩
Pozn. překl.: V originále latinsky: „parvus Fedus“ (Fedus je Mariina přezdívka pro Lambertyeho). ↩
Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩
Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩
Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩
Pozn. překl.: Následujících šestnáct veršů je akrostich: počáteční písmena skládají ve francouzštině jméno COMTE DE LAMBERTIE (hrabě de Lambertie, Mariin úmyslný přepis jména Lambertye). Písmena jsou v překladu zachována, český text je však na jejich pořadí nevázán. ↩
Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩
Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „estates“. ↩
Pozn. red.: Galignani’s Messenger — přední anglicky psaný deník na kontinentu, vydávaný v Paříži od roku 1814. ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „Then the duke of Hamilton conducted his bride along the isle etc“ („isle“ tak v textu; zřejmě aisle, ulička). ↩
Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩