Neděle 29. března 1874

L Čočka odporná
A Úhoř nenáviděný
M Ubohý tvor
B Sluka, osel od přírody.
E Nafoukaný, [sic], spokojený
R Zářící, špatně udělaný
T Takový je ten zvadlý Apollon
I Má dlouhý nos
E A takový je.
Je to o něco lepší. Spím do půl dvanácté, pak si hrajeme, pak vyjdu ven, je vedro. Napadne mě jet na koni, objednám koně, uvědomím Paula, snědnu zmrzlinu, abych se ochladila, a jsme na koních. Publikum je skoro celé niceské. Viděla jsem Feda zezadu, ale on mě dobře viděl, nevím, jak se na mě díval. Dnes ráno jsem si stěžovala mámě na [toho] Lambertyeho, ale velmi vážně. Jsem rozhodnuta podívat se na něj drzým pohledem, až se poprvé opováží na mě podívat.
Téměř pokaždé, když jsem na koni, potkám knížete Wittgensteina. Byl sám a přiblížil se ke konci bulváru, aby nás viděl projíždět. Nedívala jsem se na něj, nedívám se na nikoho přímo do tváře, bojím se, že potkám nějakého drzého jako Fedus. Ale na něj, na toho jsem se nikdy nepodívala, to on se na mě dívá. A dokonce před rokem mě slečna Collignonová kárala a říkala, že se nechávám od všech mužů pozorovat, od Feda obzvlášť. A on se smál, ten hulvát, ten ošklivec! A proč vlastně, to bych ráda věděla, i kdyby k tomu byl důvod, tak se lidem nevysmívá, nemá člověk tu drzost smát se jim do obličeje, být tak neslušný!
Je vedro a když dorazím do svého pokoje, málem omdlívám, nemám sílu se svléknout, nemohu dýchat, s velkým úsilím svléknu své věci a hodím se do křesla u okna, čerstvý vzduch mi udělá dobře. Myslím si, že zemřu, tak mi je špatně, ale otevřela jsem okno, bylo skoro večer a vzduch mě oživil.
Sestupuju k večeři v domácích šatech, neměla jsem odvahu se obléknout.