Sobota 28. března 1874

Konečně! Vracím se ke svým sešitům.
Jedeme do Monaka, vyjeli jsme v jedenáct hodin, máma, teta, Mačenka, Dina, Walitský, Sťopa, Paul a já (hnědé šaty, dobře). Všichni střelci se shromáždili na konci nádraží, ale postupně se přibližovali a nakonec Galve, Lambertye, Furstenberg a pár hnusáků přišli a usadili se v kupé vedle našeho.
Co jsem jen provedla, že se mnou tak zacházejí! Ten Lambertye, ten parvus Fedus, ta malá mastná bytůstka vrásčitá a směšná se opovažuje na mě dívat a smát se! Oni, on, Furstenberg, Galve a Zualart, hrůza bez jména, stáli u svého kupé vedle nás a Fedus, ne ta bytost [Škrtnuto: nehodná] si nezaslouží přezdívku, ale budiž, Fedus je kratší. Nuže, Fedus se mi díval přímo do tváře, ten lišák se postavil tak, aby ho nikdo u nás kromě mě nemohl vidět. To už není ani zábava, ani žert, je to prostě urážka, hrubost, drzost, které se nic nevyrovná. Co si o mně myslí? Nebo jsem snad směšná, Bože můj, teď mám v hlavě, že jsem směšná, a ta myšlenka mě směšnou učiní. A je to jeho vina. Jak jsem jen mohla říct můj hněv, ano můj hněv, kvůli Obelisku, ale to není pravda, nikdy to nemůže být, je to věc nemožná; je příliš ošklivý a směšný.
C Je to nový příchozí.
O Zapomeňte na tu holou lebku.
M Ale pomyslete na ten úsměv
T Všichni [Škrtnuto: obdivujte jeho úsměv] se začnete smát
E A nad sebou ztratíte vládu.
d Hádejte, kdo to je
e A zde je jeho portrét
L Ten ohavný tvor
A S hlavou úhoře
M Ubohý, hloupý, usmívající se
B Žehná přírodě
E A spokojen, že je úhoř
R Pořád se směje jako dítě
T Takový je okouzlující Fedus
I Má svůdný nos
E Je plešatý, malý, zvadlý, vyšňořený.
Tak definuji tohoto drzého tvora. Právě jsem zimprovizovala tyto příšerné verše, ale jsem tak strašně rozzlobená! Ten malý klobouček se na mě poprvé podíval zpříma a dost příliš odvážně.
Když jsme dorazily do Monaka, vystoupily jsme, já, Mačenka, Paul a Walitský, a šly jsme pěšky ke kasinu, zbytek jel kočárem. Cestou jsme zanechaly vizitky u slečny Kolokolzovové, která koupila vilu na [nečitelné].
Nejdříve jdeme do herních sálů, sázím přes mámu, nudím se, není tu nic než prach; o půl třetí jdu na oběd se Sťopou a Paulem. Usadily jsme se v koutě, za paravány vlevo od vchodu. V tu hodinu tam nebyl nikdo, ale najednou vešel kníže Wittgenstein s Madame, v šedých šatech, šedě zahalená. Připadal mi neobyčejně hezký, na něj. A takové krásné způsoby — dívá se s přivřenýma očima, jako by se díval do slunce, což mi připomíná vévodu. Dívám se tak, když jsem v rozpacích nebo cítím, že se červenám. Byl tak hezký, že jsem si nemohla pomoci a myslela na něj stále znovu; myslím, že to je pití, co ho hyzdí.
Jdu na střelnici s Paulem, ale zůstáváme na poslední terase, nechci sestupovat mezi tu lůzu. Starý Furstenberg, jakmile mě spatřil, dívá se na mě a nasazuje si monokl na [Škrtnuto: minutu dvě] několik okamžiků. Nevěnovala jsem tomu pozornost a pokračovala jsem v hovoru a smíchu s Paulem. Střelci jsou tak mizerní, že jsem se nudila, a pak, nerozumím zábavám bez společnosti, takže ve společnosti svého bratra jsem se nudila, střelnice sama o sobě skýtá jen pramalý zájem.
Salting vyhrál nádhernou vázu, nízkou, oválnou, velkou. Dva muži nesli obrovskou bednu, která ji ukrývala; poprosila jsem, aby mi ji ukázali, a udělali to.
Na střelnici nezůstávám dlouho. Vlakem v pět hodin odjíždíme zpět do Nice, já, Mačenka, Dina a Paul. Ostatní jsou přikovaní ke stolům.
Večer ruleta a skrytý hněv na Feda, zdá se mi, že se posmívá, a já zuřím.
Zůstáváme samy s Dinou, dlouho si povídáme, tančíme menuet (viz konec knihy), prohlížíme si rytiny slavných žen, které jsem si objednala.
Jsem unavená, jsou dvě hodiny.
Ještě není neděle, je sobota, tak jsem se dnes večer s deníkem pospíchala, že je prázdný a hloupý a připomíná závod. Škoda, že je Lambertye tak ošklivý, dříve hrál roli v mých snech, ale vstupoval do nich jen jako postava, kterou musí zahnat... zkrátka.
Včera jsem si vymýšlela pohádku, abych usnula, byla jsem vdaná za Lambertyeho a ukazoval mi své pozemky, jeli jsme na koních... když tu najednou se objeví jiný obraz, jedu na koni s vévodou z Hamiltonu v Anglii a projíždíme jeho panství, byla jsem omráčena, neboť ten rozdíl je nadlidský, nepopsatelný, nepředstavitelný. Pocítila jsem ten rozdíl a pocítila jsem také, že to už nemůže být, plakala jsem zoufalstvím.
Pak jsem si vzpomněla na ta slova z Galignaniho: „Then the duke of Hamilton conducted his bride along the isle etc" — Ale to je nemožné — vykřikla jsem nahlas a prudce kopla do přikrývky a znovu jsem se dala do pláče. Opravdu, zdá se mi to nemožné.
Teď si myslím, že Fedus bude zcela vyhoštěn z mých románů, vzala jsem si ho za obětního beránka, musím si vybrat jiného, protože ten ubohý Fedus mi od dnešního dne připadá odporný.
Řekla jsem dnes večer Dině, jak jsem rozzlobená, neboť není nikoho, kdo by mě mohl chránit před drzými pohledy toho malého netvora, není nikoho, kdo by ho naučil se chovat. Budu si stěžovat mámě, možná něco vymyslí, protože trpím kvůli těm drzostem, které nemohu ani zastavit, ani pomstít.
Ten nedostatek ohleduplnosti, ta naprostá neúcta mě vyvedou z míry. Seděla jsem s tetou na taburetu v prvním salonu a pozorovala lidi, kteří museli procházet docela blízko, a říkala si, že kdyby to byl Lambertye, nastrčila bych mu slunečník, aby zakopl a rozbil si svůj zamilovaný zobáček — to je teprve zobák!
[Pozn. red.: zde byla v deníku Mariina kresba.]
Jistě, je to dětská pomsta, ale jak ráda bych ji mohla vykonat. Cítím se hluboce ponížená, musím snášet ty posměšné a drzé pohledy, toužím po pomstě, jaké pomstě? Hlouposti! Dětinskosti! Ale ty odporné úsměvy přesto existují. Ach, jak se cítím nicotná, ponížená, uražená!
Jak závidím těm, které jsou respektovány. Ale proč jsem tak nešťastná. Jsem snad směšná!!! Co mě zlobí nejvíc, je to, že si beru k srdci hlouposti. Nemohu si je nebrat k srdci. Celý život se skládá z hloupostí a celý život není nic než jedna velká hloupost. A nedokázat nic udělat! Ó ta zuřivost!
Jak jsem směšná. Co je ještě horší, ukazuje mě mužům, kteří jsou s ním, a ti se na mě také dívají. Ten Zualart, ráno jsem mu chtěla vyškrábat oči! A proč jsem takto mučena! Proč! Co jsem udělala. Proč se mnou tak zacházejí. A nikdo, kdo by mě bránil! Bože můj! Jsem příliš rozhořčená, než abych plakala!

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicko-francouzsky: „resume my livres" — Marie mísí anglické sloveso s francouzským podstatným jménem (knihy/sešity).
Pozn. překl.: V originále anglicky: „estates" — panství, statky.
Pozn. red.: Galignani's Messenger — přední anglicky psaný deník na kontinentu, vydávaný v Paříži od roku 1814.
Pozn. překl.: V originále anglicky: „Pak vévoda z Hamiltonu vedl svou nevěstu uličkou atd."