Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Pondělí 30. března 1874

Nechtěla jsem jet v jedenáct, máma chtěla a vyjely jsme. Obědváme v hotelu de Paris, ve třech, Dina, já a Paul. Což nepovažuju za příliš slušné, ale když na to nikdo nemyslí, ať je to tak: tím hůř pro ně a pro nás. Abych zabila ten nepřiměřeně dlouhý čas, jdu s Dinou do čítárny. Ve tři hodiny žádám, aby někdo šel se mnou na střelnici. Jako obvykle nikdo nechce a nechali by mě jít samotnou mezi všechny ty hrubé a nevychované muže, kdybych se tomu nebránila. Nenapadá je, že je to neslušné, nemožné, hanebné. Ale jsou znecitlivělí, otupělí — na nic jiném jim nezáleží, jen aby mohli hrát. Je to šílené, je to zbabělé.
Máma má občas své okamžiky moudrosti a dnes právě ty měla. Všechno proběhlo klidně, kromě několika drzých náhlých poznámek [sic] ze strany tety.
Nakonec mi máma nabídne jít na střelnici, ale byla jsem tak znechucena všemi možnými útrapy, že odmítám a jdu, až když řekne, že půjde sama. Paul je s námi. Věděla jsem, že den neskončí klidně. Nad naší rodinou musí ležet prokletí, že se takto požíráme navzájem.
Zůstáváme na poslední terase, přinesou židle a je to velmi příjemné místo, kdybychom byli jinak. Lewin přijde a zůstává u nás, dokud neodejdeme. Několik holubů padlo docela blízko nás. Nemám ráda způsoby Lewina, mluví tak důvěrně. A nezanechal vizitku. Musím říct, ke svému velkému uspokojení, že máma byla [Škrtnuto: docela] chladná. Když vycházím, potkám knížete Wittgensteina, zvedla jsem oči, abych viděla, kdo to je, a potkala jsem jeho oči.
Když jsem ho za půl hodiny viděla vystupovat po schodech kasina (šly jsme k nádraží), při pohledu na něj jsem si pomyslela, že opravdu, v Nice je jedinou bytostí, kterou lze nazvat mužem... a dokonce trochu víc.
Odjíždíme pod záštitou paní Anitchkové. Ale na Avenue de la Gare potkáváme Bête a Mačenku, napadne mě nový nápad, vrátím se, povečeřím a odjíždíme znovu do Monaka. Je tam dnes večer pěkný koncert a trochu jsem doufala, že uvidím knížete Wittgensteina, jeho vzhled mi dělá radost.
[Na okraji: Vlak kokotek, jejich písně, muži.]
Na koncertě jsem také s mámou a Dinou, bylo mi strašně horko. Fedus [Škrtnuto: psala jsem zkratkou Fedus, ale člověk nemůže pochopit, co to je; radši tedy píšu pořádně] prochází několikrát, aniž by se odvážil podívat, před mámou. Pak řekne něco vévodkyni z Mouchy a oba dva se otočí. Tato hubená bytost, tento malý mastný šotek, ten ubohý skřítek, připadá mi tak odporný a nesympatický a drzý. Stává se mi často, že žasnu nad tím, co jsem udělala nebo myslela. Ale co mě nejvíc udivuje, je, že jsem vůbec mohla připustit Feda do svých fantazií — i když jsem mu dávala tu nejubožejší úlohu. Je tak odpudivý, že se mi zdá, že bych se ho nemohla dotknout.
Vypadá shnile (to slovo je vulgární) a mastně. Když chci vědět, jestli je muž příjemný, nebo ne, ptám se sama sebe, jestli bych ho mohla políbit, a nuže, zdá se mi, že bych nikdy, nikdy v životě nemohla políbit Feda... fi, ta hrůza!
Pokaždé, když jsem náhodou potkala tohoto tvora, odvrátila jsem se přísně, neodvážil se smát.
Máma mě několikrát rozzlobila, řekne krupiérovi — Kolik je hodin, ta malá má strach, že zmeškáme vlak. Říká to nevinně, ale tohle „ta malá" mě tak rozčiluje, že i v tento okamžik musím vstát a projít se po pokoji. Měla jsem neopatrnost projevit svou nelibost ve vagónu a tehdy, Milosrdný Bože! začala jedna z těch obvyklých scének.
Cítila jsem se nepříjemně v sálech po koncertě, zůstaly tam jen kokoty. Ale musela jsem čekat hodinu a byla jsem nucena tam zůstat. Fedus si sedl na jeden ze stolů už pokrytých suknem.
Pak každý zůstal se svou dámou. Je to opravdu málo slušné. Ale co bylo nejpikantnější, byl odjezd, ti pánové odvezení těmi dámami, a v okamžiku odjezdu, jaké výkřiky, jaké písně! Vlak už jel a ještě se slýchaly písně, a jak málo se ty písně a výbuchy smíchu shodují s krásným nebem, měsícem a mořem, které se rýsuje proti mohutné a temné hmotě hor.
(Ta půvabná scénka pokračovala ještě dlouho doma. Mi-lo-srd-ný Bože). Žijí všichni muži jako ti, které jsem viděla dnes večer? To všechno ve mně vyvolalo nepříjemný a smutný dojem. Ti muži a pak ty ženy, jací...
Každá odnášející svou kořist.