Vím, že jsem v jádru dobrá. Paul mě dnes strašně rozzlobil. Chtěla jsem jezdit na koni a koně byli objednaní už od včerejška. Dnešní den je vzácnost v tomto ročním období, není ani vítr, ani déšť, ani slunce, ale je krásně a čerstvě jako v zimě.

Připravovala jsem se tedy s potěšením v okamžiku nasedání. Ale Paul odmítl jít se mnou, nevěřila jsem, že by udělal takovou podlost. Protože nemohu jezdit s groomem, který doprovází každého. Oblékla jsem se, když se dovídám, že pan Paul odešel, nikdy, nikdy bych nečekala něco takového! Byla jsem velmi pěkná a rozhodla jsem se jet v doprovodu Weba, jen abych jela. Ale Web odešel a rozzuřená se svlékám. Jsou to ty drobné mrzutosti, které mě nejvíc zlobí. Připomeňme si , co jsem říkala o svém bratru chladnokrevně, říkám to samé rozzlobená. Zde je jeho portrét: hubený, bledý, lhostejný a někdy otravný jako komár. Dost dobré srdce, ale tvrdohlavý, impertinentní a skoro hloupý. Přidejte k tomu lásku ke sluhům a kavárenským číšníkům, s nimiž tráví většinu svého času a od nichž si vypůjčil mravy. Tento nešťastný hoch, téměř úplně nevzdělaný, sotva umí psát a číst. Čas, který není v kavárně, v kuchyni nebo nehraje ruletu, tráví flákáním po ulicích. Sotva má dvě hodiny studia denně. Večer chodí do divadla a často se vrací až ve dvě nebo tři hodiny ráno. A jeho společník a učitel je náš kuchař Adam. Zapomínám ještě na herečky, které nehrají malou roli ve vzdělávání mého ubohého bratra, opotřebovaného natolik, nakolik může být někdo opotřebován ve čtrnácti letech. Máma s tím téměř nic nezmůže, nemá dost vůle ani odvahy, dělá, co může, a kdyby dělala víc, ještě by to nestačilo. Snaží se zapomenout a odvracet smutnou pravdu. Teď má zlost opadla, už opadla k večeři, protože když (píšu to teď) chtěl vzít jeden z mých pomerančů, řekla jsem bídně: To je moje, nesahej. Ještě jsem nedořekla, když jsem viděla, jak malá a směšná a nehodná i zvířete je tato pomsta. A teď o to víc musím být lhostejná a klidná, nuže říkám, že nechtěl jít se mnou jen proto, že viděl, jak moc chci jít ven, a věděl, že pokud on nepůjde, já nemůžu. Můj Bože, jak jsem nešťastná, že ho potřebuji. Budu šťastná, až budu mít svého koně a svého grooma, pak už nebudu potřebovat dobročinnost a budu svobodná jezdit na koni, kdy budu chtít. Odmítla jsem kočár, ve dvě hodiny zase odmítnutí, takže jsem byla nucena vzít Hlupáka s sebou (modré šaty, nový účes nahoru, půvabná, hezká, velmi dobře) a jet fiakrem hledat landó do města Nice. Prošli jsme promenádu a nábřeží, než jsme ho potkali. Byla tam hudba a jsem dvojnásob rozzlobená. Hraji a znovu vyhrávám. Studovala jsem mši Mendelssohnovu, přivedla mě k myšlení na lov, o němž psal „Galignani". Bez toho i lovecký roh mě vždycky rozechvěje a oživí neuvěřitelným způsobem. Koupím si jeden a budu hrát celý den, už víc než rok na to myslím. Všechny starobylé žárlivosti se probudily při zvuku loveckého rohu. Je to zvláštní!