Sobota, 21. března 1874

Právě jsem se oddala šílenému tanci v košili před vysokým zrcadlem, a pak, a pak... stuha od košile se přetrhla a ta spadla, ale kvůli ubohé stuze jsem se nepřerušila a pokračovala jsem z plna hrdla. Byla by ze mě dobrá tanečnice, zejména pro živý, čilý tanec. Je deset hodin, před čtvrt hodinou mě opustila Mačenka, dlouho jsme si povídaly, zatímco jsem se česala, pak jsem si sedla na zem na prostěradlo, které Josefína rozložila před zrcadlem (abych si neušpinila jezdecký kostým, zítra pojedu), a poslouchala jsem její vyprávění o jejich společnosti, o jejich plese, o jejich bataklánech, protože jeden mají — jen má jiné jméno; připadá mi, že se baví jako blažení. Vyprávěla mi, že jednoho dne jely, Mačenka a paní Hamsleyová, v otevřeném kočáře s nějakým pánem, který celou dobu hrál na housle, cesta trvala čtyři hodiny. Zkrátka mají všechno v malém a ošklivém, bezpochyby, ale všechno, všechno, všechno! Pak mi vyprávěla, jak se vdala.
Poslední tři dny prohrávám na ruletě, malé domácí ruletě. To mě nudí.
Vyšla jsem na půl hodiny, kterou jsem strávila ve vile, kde jsou všichni s Biasini. Plán je skoro dokončený. Proč už není vidět Féduse?
Baron odjel. Kněžna a Huba jsou v žalu. U Průlivu bylo několik osob.
Ta odporná Rosalie Léonová se prochází v kupé s holčičkou pěti až šesti let. Je ošklivá a stará a má štiplavý výraz a tvář pokrytou pihami.
[Na okraji: Mám dvě nové adorace:
— 1° obyčejní psi.
2° Paříž. Cítím nesmírné potěšení, když vyslovuji názvy jejích ulic, náměstí atd.] Immensus se neukazuje, včera jsem ho ale viděla pěšky — celého červeného. Jeho žena mi není po chuti.
Hraji ještě před večeří, abych nemusela hrát s tím ošklíkem, s tím Abrialem. Není mi rovný, až budu mít záležitost u soudu, zavolám ho.
Během všech lekcí jsem místo toho, abych je poslouchala, myslela na něho a viděla jsem ho na schodech teras, které se postaví u 55, na cypřišové aleji.
— Je teplo a nejsem už ta samá — mám ráda chlad. Barva pleti mi ztmavla a tváře mi bez přestání hoří, pak ale zase zblednu.
Večer dýchám — a zvlášť dnes večer jsem vyšla na terasu a procházela se, obdivujíc nový měsíc, svěžest noci a hvězdy. Zdálo se mi, že není nic krásnějšího než noc — ale ráno při východu slunce jsem si myslela totéž o ránu.
Mám ráda ráno a večer — odpoledne mě unavuje, v létě samozřejmě. Bez nadšení nemohu myslet na jitra v Baden-Badenu. Ty nádherné stromy, ty trávníky, ty potoky, ty malé mostky. Nelze si představit všechny ty romantické a elegantní krásy — a přitom tak pečlivě udržované! Ti, kdo znají Baden-Bádenská rána, ji nepotřebují popisovat; a já se cítím neschopna podat o ní nejmenší představu. Umím jen obdivovat, chápat a cítit.