Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Úterý, 17. března 1874

Vycházím pěšky s tátou (modré šaty, dobře), začíná být teplo a já jsem nešťastná; není pro mě nic nepříjemnějšího než horko, nemohu si ničeho užívat a kazím se. Připojujeme se ke všem na vile 55, dělící zeď je z poloviny hotová.
Jedu kočárem do města s Mačenkou. Staří Fürstenbergovi mě předjíždějí, ti staří blázni.
Nudím se a Nice nudí čím dál víc — cítit je léto. Slunce pálí. Mým nejvroucnějším přáním je odjet, odjet co nejdřív! Nice je únosná od listopadu do poloviny března. Jen si pomyslím, že jsem odsouzena žít v Nice, a pláču. Ale pláč je pro mě přirozený jako dech; sotva uplyne den, abych neplakala.
Večer hraji a vyhrávám zase osmnáct franků. Vždycky jsem [spokojená], že vyhrávám, to se jmenuje mít štěstí.
Vážně si myslím, že krásnou Obelisk vydají za toho malého ošklivce. K tomu je třeba předpokládat, že je velmi bohatý — jinak by tak krásnou dívku za ošklivce, jako je on, nedali. Dnes má teta viděla vévodkyni de Mouchy v kočáře, celou v růžovém, s ošklivcem; zcela zbytečně ho pořád tahá s sebou i s Obeliskem.
Když jsem odcházela od mámy a zavírala dveře, uhodila jsem se do ucha — tak silně, že jsem se rozplakala; máma se polekala a já k ní přišla. Pak jsme mluvily o tom, jak a kde budeme žít. Ze všech sil se totiž snažím změnit naši situaci, která je odporná. Pláču předem při pouhé myšlence, že zůstaneme v Nice — nic mě tak neuvrhá do zoufalství jako tato představa!
Ucho mě bolelo a já plakala.
– Dej na to něco, bude tam modřina, ucho bude celé modré, nedá se s tím nic dělat! říkala máma.
– Modřina bude dobrá pro Nice a pro Nice není třeba nic příliš dobrého! odpověděla jsem jí v pláči.
– Nezůstaneme v Nice!
– Zůstaneme, to vidím, bude to jako loni!
Je to opravdu hrozné žít v Nice pořád, pořád, pořád! Tři měsíce v Nice jsou možné, ale pořád — to je nad moje síly! Oplakávám svou smutnou existenci každý den, každý večer, celý svůj život!
Zestárnu, jestli budu příliš plakat, ale to není moje vina — trpím, a kdybych neplakala, bylo by to ještě horší.
Ale dost slz, utrpení a bolestí — řeknu si pár hloupostí, abych se rozptýlila.
Máma se kvůli ošklivci zlobí, opravdu si myslí, že se mi ten muž líbí — karikuje ho a posmívá se mu. Jsou ti lidé podivní, myslí si, že se mi ošklivec líbí, jen proto, že se na mě dívá!
Ostatně se chystá oženit — to ty žerty nepříjemně ukončí. Proč se vždy stane, že jakmile mě někdo škádlí s nějakým mužem, ten muž se ožení? Co je mi po tom?
Hle, další sešit vyplněný, a přesto je jen prázdnější.
Jsem už nějakou dobu nešťastná; kdy konečně budu žít tak, jak toužím!
[Pasáž nepochybně napsaná dříve:]
– 1 – slepice snášející vejce vyrobená ze zmrzliny s želatinou uvnitř.
– 2 – plesové šaty z tmavě modrého sukna a bílého tylu.
[Stránky přidané do sešitu]
Ještě nepřijel. Při lekci jsem vyslovila jeho jméno a zčervenala a tak se rozrušila, že jsem se schovala za svou knihu, jako bych četla. Toto jméno na mě silně působí. Ale nikdy v životě nebudu [nikoho] milovat tak jako jeho. Jeho, jen jeho! Nesrovnatelný Hamilton.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále latinsky: „parvus Fedus" — malý ošklivec, hanlivé označení kombinující zmenšeninu a pejorativum. ↩