Vůbec se nebavím. Stala jsem se velmi pověrčivá a dnes ráno jsem udělala velmi těžkou předpověď, o které jsem si myslela, že se nezdaří. Bylo to tak, jako kdyby od té chvíle (půl dvanácté) až do okamžiku, kdy budu v kočáře a na ulici, se nedotknu svých vlasů vpředu a neuvidím se v žádném zrcadle, ať už jakkoli náhodou. Byla jsem oblečená a měla klobouk. Každý ví, jak je pro mě těžké nedotknout se vlasů a nevidět se v zrcadle, máme jich tolik, člověk nemůže ani vejít, ani vyjít z jakéhokoli pokoje, aniž by se ocitl obklopen zrcadly. Musela jsem chodit se sklopenýma očima. Byla jsem oblečená v jedenáct hodin, protože jsem myslela, že vyjdu s mámou, ale ona šla na pohřeb [Škrtnuto: blahoslaveného] Chalkionoffa. Byla jsem si jistá, že svůj slib nedodržím, jak se vyhnout tomu, aby se člověk viděl v zrcadle, zapomene se, je to tak snadné, když vejdete například do salonu nebo do jídelny, nutně se vidíte. Motám se, začala jsem říkat (nahoře) , že pokud se neuvidím v zrcadle a nedotknu se svých malých vlásků od půl dvanácté až do chvíle, kdy budu na ulici... tady jsem se přerušila, ale zde je, co mělo následovat: jestliže tedy splním tyto sliby, budu... Neodvažuji se říct co, budu... je to bláznovství, absurdita, která mi prolétla hlavou, protože na to nikdy nemyslím, no budu kněžnou von Wittgensteinovou. Není-liž pravda, že je to podivné bezejmenné šílenství. Ale je to tak. Udělala jsem to pro zábavu, protože si myslím, že [Škrtnuto: pro mě] stát se kněžnou von Wittgensteinovou je nemožná věc, říká se, že je ženatý, a pak by to bylo neuvěřitelné! Takže když jsem dávala svůj slib, myslela jsem si, že ho dodržet mi bude nemožné, víc než nemožné, a dělala jsem ho, protože stát se kněžnou von Wittgensteinovou bylo ještě větší nemožnost. A divila jsem se předem, jak jsou hlouposti spravedlivé, udělala jsem nemožný slib kvůli nemožné věci, která se nemůže stát, a tudíž nemohu slib dodržet. : Pozn. překl.: V originále anglicky: „accordingly" — tudíž, následně, v souladu s tím. Ale abych měla čisté svědomí, dělala jsem všechno pro to, abych ho dodržela, a téměř aniž bych si toho všimla, ocitla jsem se v okamžiku odchodu. Abych se nedotkla vlasů, měla jsem celou dobu klobouk, a abych neviděla svůj obraz, nechala jsem si přinést šaty do kouta salonu. Tento nemožný slib jsem dodržela proti všemu očekávání; byla jsem úplně ohromená, když jsem se viděla na ulici (modré šaty, dobře? špatně? nevím, neviděla jsem se) a že jsem dodržela slib, pěkně a skutečně dodržela, bez jakéhokoli obcházení. Jdu k Legrandovi, nasadím si hnědý klobouk, který jen trpím, a sundám ho, abych ho už nikdy více nenosila, u dveří Baquis. Ale předtím (černý klobouk) jdeme na promenádu, kněžna Suvorovová byla v Průlivu, dívá se na mě a sleduje mě očima, dokud to jen jde. Pak se vracíme (hnědý klobouk) vyzvednout tátu, který je také v Průlivu se svými přáteli, hrabětem de Charsy [?], myslím, jeho neteří a ještě nevím s kým. Když se kočár zastavil a já volala tátu, hrabě z Lambertye, který procházel s pány anglického vzezření, se zastavil. : Pozn. překl.: V originále anglicky: „English looking" — vypadající anglicky, anglického vzhledu. – Táto, táto, nechcete jet v kočáře? a Dina mi říká: – Hle, Lambertye se na tebe dívá; tvářila jsem se, že nic neslyším. Vystoupila jsem z kočáru, aniž bych se podívala na toho pozorovatele, aby tatínek mohl snadněji nastoupit. Dnes toho malého nenávidím, díval se stále s úsměvem, dívá se, jako by byl moje teta nebo můj důvěrný přítel; bez ostychu, jako by se člověk díval na kytici nebo šperk. Je to nepochopitelné; nejsem dost hloupá, abych si myslela, že se mu líbím, že mě považuje za hezkou; v takových případech se člověk dívá jinak a jedná jinak, najde způsob, jak být představen. Ale tohle zvíře na to nemyslí, vypadá, jako by říkal: Jaká milá holčička, půvabné nebo originální dítě – a jde si svou cestou, a já jsem uražená, ne kvůli němu zvlášť, ale obecně. Kdybych ho někdy poznala [sic], nevěděla bych, jak se k němu chovat; když ho vidím jen na ulici, zdá se mi, že je v domě; budu se bát být důvěrná. Ale myslím, že ho nikdy nepoznám, nemohu si to představit; zdá se mi, že bude navždy pozorovatel z ulice. Nevěděla bych, jak s ním mluvit, ale dost o něm. Večer vystupujeme do třetího patra podívat se na osvětlenou a zářící zahradu Mouchyových, orchestr hraje v zahradě a kočáry přijíždějí bez konce. Nemám ráda se na to dívat, dostávám se do špatné nálady; jak píšu, zvuky orchestru doléhají až ke mně a mate mě to. Připadám si příliš ubohá a příliš nešťastná, když vidím, jak jsou druzí šťastní. Budu někdy žít, jak mám ráda? Vím, že můj čas ještě nepřišel, ale pláču, protože nevím, jak budu žít, až přijde. Dívám se na tu osvětlenou zahradu, poslouchám tu hudbu, vidím svět, který se objevuje mezi stromy, a jsem nešťastná, závidím, pláču. Zbožňuji osvětlení a hudbu pod širým nebem večer, to mě uchvacuje; toužím pak po světě, společnosti, žít, jak mám ráda, jedním slovem! Ale, můj Bože, nejsem žádný anděl. Od večeře mi hoří raz jedno ucho, raz druhé. Říká se, že pokud je to pravé, mluví se dobře, a pokud levé, zle. V pondělí večer moje milá teta přijímá, nepochybně se o mně mluví; jedni mě trhají na kusy, druzí mě hájí, obhajoba je dlouhá, protože pravé ucho mi hoří už víc než hodinu. Jak věřím v ty hlouposti! Můj Bože, odpusťte mi, pokud je špatné v ně věřit.