❦
Pondělí, 16. března 1874
Lundi, 16 mars 1874
Wittgensteinová se prochází nemocná, v kupé. A její takřka manžel se už neukazuje. Nehodlá se snad také oženit, proč ne, je to ve vzduchu.
La Wittgenstein se promène malade, dans un coupé. Et son quasi mari ne se montre plus. Est-ce que lui aussi irait se marier, pourquoi pas, c’est dans l’air.
+ Dnes se bavím. Jdu k Legrandovi, beru si hnědý klobouk a dávám si přivézt černý z Paříže. (O) – Nic z toho, včera jsem náhodou napsala to, co předchází od kříže až k měsíci.
+ Je m’amuse aujourd’hui. Je vais chez Legrand, je prends le chapeau marron et je m’en fais venir un noir de Paris. (O) -Rien de tout cela, j’avais écrit hier au hasard ce qui précède depuis la croix jusqu’à la lune.
Vůbec se nebavím. Stala jsem se velmi pověrčivá a dnes ráno jsem udělala velmi těžkou předpověď, o které jsem si myslela, že se nezdaří. Bylo to tak, že se od té chvíle (půl dvanácté) až do okamžiku, kdy budu v kočáře a na ulici, nedotknu svých vlasů vpředu a neuvidím se v žádném zrcadle, ať už jakkoli náhodou. Byla jsem oblečená a měla klobouk. Každý ví, jak je pro mě těžké nedotknout se vlasů a nevidět se v zrcadle, máme jich tolik, člověk nemůže ani vejít, ani vyjít z jakéhokoli pokoje, aniž by se ocitl obklopen zrcadly. Musela jsem chodit se sklopenýma očima. V jedenáct jsem byla oblečená, protože jsem myslela, že vyjdu s mámou, ale ona šla na pohřeb blahoslaveného Khalkionoffa. Byla jsem si jistá, že svůj slib nedodržím, jak se vyhnout tomu, aby se člověk viděl v zrcadle, zapomene, je to tak snadné, když třeba vejde do salonu nebo do jídelny, nutně se uvidí. Motám se, začala jsem říkat (nahoře), že pokud se neuvidím v zrcadle a nedotknu se svých malých vlásků od půl dvanácté až do chvíle, kdy budu na ulici... tady jsem se přerušila, ale mělo následovat tohle: jestliže tedy splním tyto sliby, budu... Neodvažuji se říct co, budu... je to bláznovství, absurdita, která mi prolétla hlavou, protože na to nikdy nemyslím, no budu kněžnou Wittgensteinovou. Není-liž pravda, že je to podivné bezejmenné šílenství. Ale je to tak. Udělala jsem to pro zábavu, protože si myslím, že pro mě stát se kněžnou Wittgensteinovou je nemožná věc, říká se, že je ženatý, a pak by to bylo neuvěřitelné! Takže když jsem dávala svůj slib, myslela jsem si, že mi bude nemožné ho dodržet, víc než nemožné, a dávala jsem ho, protože stát se kněžnou Wittgensteinovou bylo ještě nemožnější. A divila jsem se předem, jak jsou ty hlouposti trefné, udělala jsem nemožný slib kvůli nemožné věci, která se nemůže stát, a tudíž1 nemohu slib dodržet.
Je ne m’amuse pas du tout. Je suis devenue très superstitieuse et j’ai fait ce matin une prédiction très difficile et qui, je pensais, ne réussirait pas. C’était ainsi comme si depuis ce moment (onze heures et demie) jusqu’à ce que je serai en voiture et dans la rue, je ne touche pas mes cheveux devant et je ne me vois pas dans une glace quelconque par n’importe quel hasard. J’étais habillée et en chapeau. On sait combien il m’est difficile de ne pas toucher les cheveux et de ne pas me voir dans une glace, nous en avons tant, on ne peut ni entrer ni sortir de n’importe quelle chambre sans se trouver entouré de miroirs). J’étais obligée de marcher les yeux baissés. J’étais habillée à onze heures parce que je pensais sortir avec maman mais elle alla à l’enterrement de bienheureux Khalkionoff. J’étais sûre que je ne tiendrais pas ma promesse, comment éviter de se voir dans un miroir, on oublie, c’est si facile en entrant dans le salon par exemple ou dans la salle à manger, par force on se voit. Je m’embrouille, j’ai commencé à dire (plus haut) que si je ne me vois pas dans un miroir et si je ne touche pas mes petits cheveux depuis onze heures et demie jusqu’au moment où je serai dans la rue... ici je m’étais interrompue mais voici ce qui doit suivre: si donc, je remplis ces promesses je serai.. Je n’ose pas dire quoi, je serai... c’est une folie, une absurdité qui m’est passée par la tête car je ne pense jamais à cela, eh bien je serai princesse de Wittgenstein. N’est-ce pas que c’est une bizarre folie sans nom. Mais c’est ainsi. Je l’ai fait pour m’amuser car je pense que pour moi devenir princesse de Wittgenstein est chose impossible, on dit qu’il est marié et puis ce serait incroyable ! Ainsi en faisant ma promesse je pensais que la tenir me sera impossible, plus qu’impossible, et je la faisais parce que devenir princesse de Wittgenstein était chose encore plus impossible. Et je m’étonnais d’avance, comme les bêtises sont justes, j’ai fait une promesse impossible pour une chose impossible qui ne peut arriver et accordingly je ne peux tenir la promesse.
Ale abych měla čisté svědomí, dělala jsem všechno pro to, abych ho dodržela, a téměř aniž bych si toho všimla, nastala chvíle odchodu. Abych se nedotkla vlasů, měla jsem celou dobu klobouk, a abych neviděla svůj odraz, nechala jsem si přinést šaty do kouta salonu. Tento nemožný slib jsem dodržela proti všemu očekávání; byla jsem úplně ohromená, když jsem se viděla na ulici (modré šaty, sluší? nesluší? nevím, neviděla jsem se) a že jsem dodržela slib, pěkně a skutečně dodržela, bez jakéhokoli obcházení. Jdu k Legrandovi, nasadím si hnědý klobouk, který jen trpím, a u dveří Baquis ho sundám, abych ho už nikdy více nenosila.
Mais pour avoir la conscience nette je faisais tout pour la tenir et presque sans m’en apercevoir je me suis trouvée au moment de sortir. Pour ne pas toucher aux cheveux j’ai gardé tout le temps le chapeau et pour ne point voir mon image je me fis apporter la robe dans un coin du salon. Cette promesse impossible, je l’ai tenue contre toute attente; j’étais tout étonnée de me voir dans la rue (robe bleue, bien ? mal ? je n’en sais rien, je ne me suis pas vue) et d’avoir tenu la promesse, bel et bien tenue, sans aucun détour. Je vais chez Legrand, je mets le chapeau marron que je souffre seulement et que j’ôte pour ne jamais plus remettre, à la porte de Baquis.
Ale předtím (černý klobouk) jdeme na promenádu, kněžna Souvoroffová byla v Průlivu, dívá se na mě a sleduje mě očima, dokud to jen jde. Pak se vracíme (hnědý klobouk) vyzvednout dědečka, který je také v Průlivu se svými přáteli, hrabětem de Charsy [?], myslím, jeho neteří a ještě nevím s kým. Když se kočár zastavil a já volala dědečka, hrabě de Lambertye, který procházel s pány vypadajícími jako Angličané2, se zastavil.
Mais avant (chapeau noir), nous allons à la Promenade, la princesse Souvoroff était au Détroit, elle me regarde et me suit des yeux jusqu’à ce qu’on ne peut plus voir. Puis nous revenons (chapeau marron) chercher papa qui est aussi au Détroit avec ses amis, le comte de Charsy [?], je crois, sa nièce et encore je ne sais qui. Comme la voiture s’est arrêtée et j’appelais papa, le comte de Lambertye qui passait avec des messieurs English looking, s’arrêta.
„Dědečku, dědečku, nechcete jet v kočáře?“ a Dina mi říká:
— Papa, Papa, voulez-vous aller en voiture ? et Dina me dit :
„Hle, Lambertye se na tebe dívá.“ Tvářila jsem se, že nic neslyším. Vystoupila jsem z kočáru, aniž bych se podívala na toho zírače, aby dědeček mohl snadněji nastoupit.
— Voilà que Lambertye te regarde; je fis semblant de ne rien entendre. Je descendis de voiture sans regarder le regardeur, pour que papa puisse monter plus facilement.
Dnes toho malého nenávidím, díval se stále s úsměvem, dívá se, jako by byl moje teta nebo můj důvěrný přítel; bez ostychu, jako by se člověk díval na kytici nebo šperk. Je to nepochopitelné; nejsem dost hloupá, abych si myslela, že se mu líbím, že mě považuje za hezkou; v takových případech se člověk dívá jinak a jedná jinak, najde způsob, jak se nechat představit. Ale tohle zvíře na to nemyslí, vypadá, jako by říkal: Jaká milá holčička, půvabné nebo originální dítě – a jde si svou cestou, a já jsem dotčená, ne kvůli němu zvlášť, ale obecně. Kdybych ho někdy poznala3, nevěděla bych, jak se k němu chovat; když ho vidím jen na ulici, připadá mi, jako by byl u nás doma; budu se bát, že se k němu budu chovat příliš důvěrně. Ale myslím, že ho nikdy nepoznám, nemohu si to představit; zdá se mi, že bude navždy zíračem z ulice. Nevěděla bych, jak s ním mluvit, ale dost o něm.
Aujourd’hui je déteste le petit, il a regardé toujours souriant, il regarde comme s’il était ma tante, ou mon ami intime; sans se gêner, comme on regarderait un bouquet ou un bijou. C’est incompréhensible; je ne suis pas assez sotte pour penser que je lui plais, qu’il me trouve jolie; dans ces cas on regarde autrement et on fait autrement, on trouve moyen d’être présenté. Mais cet animal n’y pense pas, il a l’air de dire: Quelle gentille petite fille, charmante ou originale enfant - et passe son chemin et je suis vexée, pas pour lui en particulier mais en général. Si jamais je le connaîtrais [sic], je ne saurais pas comment me comporter avec lui; en le voyant dans la rue seulement il me semble qu’il est dans la maison; j’aurai peur d’être familière. Mais je crois que je ne le connaîtrai jamais, je ne puis me le représenter; il me semble qu’il sera toujours un regardeur de la rue. Je ne saurais comment lui parler, mais assez de lui.
Večer jdeme nahoru do třetího patra podívat se na osvětlenou a zářící zahradu Mouchyových, orchestr hraje v zahradě a kočáry přijíždějí jeden za druhým. Nerada se na to dívám, kazí mi to náladu; jak píšu, zvuky orchestru doléhají až ke mně a mate mě to. Připadám si příliš ubohá a příliš nešťastná, když vidím, jak jsou druzí šťastní. Budu někdy žít, jak si přeji? Vím, že můj čas ještě nepřišel, ale pláču, protože nevím, jak budu žít, až přijde. Dívám se na tu osvětlenou zahradu, poslouchám tu hudbu, vidím společnost, která se objevuje mezi stromy, a jsem nešťastná, závidím, pláču.
Le soir nous montons au troisième voir le jardin des Mouchy illuminé et éclairé, un orchestre joue dans le jardin et les voitures arrivent sans fin. Je n’aime pas regarder cela, je deviens de mauvaise humeur; comme j’écris les sons de l’orchestre arrivent jusqu’à moi et me confondent. Je me trouve trop misérable et trop malheureuse quand je vois comme les autres sont heureux. Est-ce que jamais je ne vivrai comme j’aime. Je sais que mon temps n’est pas encore venu mais je pleure parce que je ne sais pas comment je vivrai quand il viendra. Je regarde ce jardin illuminé, j’écoute cette musique, je vois le monde qui apparaît parmi les arbres et je suis malheureuse, j’envie, je pleure.
Zbožňuji večer slavnostní osvětlení a hudbu pod širým nebem, to mě uchvacuje; toužím pak po světě, po společnosti, zkrátka žít, jak si přeji!
J’adore une illumination et la musique en plein air le soir, cela me transporte; je désire alors le monde, la société, vivre comme j’aime en un mot !
Ale, můj Bože, nejsem žádný anděl.
Eh ! mon Dieu, je ne suis pas un ange.
Od večeře mi hoří chvíli jedno ucho, chvíli druhé. Říká se, že když pravé, mluví o nás někdo dobře, a když levé, zle. V pondělí večer moje milá teta přijímá, jistě se tam o mně mluví; jedni mě trhají na kusy, druzí mě hájí, obhajoba je dlouhá, protože pravé ucho mi hoří už víc než hodinu. Jak věřím v ty hlouposti! Můj Bože, odpusť mi, pokud je špatné v ně věřit.
Depuis le dîner tantôt une oreille me brûle, tantôt l’autre. On dit que si c’est la droite on dit du bien et si c’est la gauche du mal. Les lundis soirs ma chère tante reçoit, sans doute on parle de moi; les uns me déchirent, les autres me défendent, la défense est longue car l’oreille droite brûle depuis plus d’une heure. Comme je crois aux bêtises ! Mon Dieu, pardonnez-moi si c’est mal d’y croire.
Poznámky
Pozn. překl.: V originále anglicky: „accordingly“. ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „English looking“. ↩
Pozn. překl.: V originále francouzsky: Si jamais je le connaîtrais [sic] – Marie chybně užívá podmiňovací způsob po „si“. ↩