Neděle, 15. března 1874

V kostele (modré šaty, sluší) nemohu vystát ten hnědý klobouk, už dlouho ho nenosím, i černý mě už začíná omrzovat. Divím se, jak jsem mohla nosit takovou karikaturu jako je ten hnědý.
Myslela jsem, že v kostele uvidím barona, a opravdu, viděla jsem ho, ale přišel jen proto, aby se zeptal mámy, zda jsou zaplacené vstupenky z karnevalu, čekala jsem víc.
Vypráví se celý román o něm a o zamilované Le Bec, která prý je zamilovaná do barona a baron do ní, ale máma a celý areopag o něj nestojí. Že je Le Bec velice nešťastná a že z toho onemocněla. Máma a Le Bec byly v kostele, ubohý Woerman také. Ubohé duše!
Jdu si pro fialky a vracíme se domů.
Jdu pěšky s Mášenkou, Stiopou a Walitským, jsem velmi ráda, že jdu pěšky, mám k tomu příležitost jednou za měsíc, a ani ne. Jdeme všichni čtyři na promenádu, ale Stiopa zůstane na lavičce a my pokračujeme. Co je to s mým strýčkem a tetičkou od křtu, zírali na mě a otáčeli se, aby se na mě podívali. Co je to s těmi hloupými Němci; pořád mi to ještě zazlívají kvůli klobouku malého Charlese? On se naopak pořád odvrací, jako by se mě bál. Jdeme až k číslu 55, ale několikrát jsme prošli Průlivem, který má mezi vulgárními několik pěkných much. Máma, teta a Dina nás přijíždějí vyzvednout, tak je nás pět v kočáře a Walitský šestý na kozlíku. Máma, teta a Walitský zůstávají na nádraží a my jedeme k Rumpelmayerovi. Najednou vchází Lucie Durand se dvěma sestřičkami. Zdravíme se a vyměňuji s ní několik slov, ale jsem ohromená jejími způsoby. Divím se, že ji snesou v jakémkoli salonu. Dina, která právě nesla koláč k ústům, se zastavila a ruka jí zůstala nehybná, dokud byla Lucie v místnosti, Dina měla oči upřené na ni, tak byla udivená, překvapená a pohoršená způsoby té hezké Španělky. Opravdu je více než nepřípustná. Dina se vrací domů a já jedu ještě na promenádu s Mášenkou hledat dědečka, ale nenajdeme ho.
Všichni se letos berou, počínaje naší velkokněžnou Marií, pak vévodou z Hamiltonu, a dokonce i v Nice, kde se nikdo nebere, se vdala dcera prefekta. Warrodel se oženil, Potemkine se oženil, nejstarší slečna Sabatier se vdává za pana Bernisse a konečně, ó zázraku! hádejte, kdo se bere. No, je to muž, kterého všichni měli za neoženitelného, je to... je to... je to John de Lewin. Copak to není ohromující, překvapivé a neuvěřitelné! Bere si mladší slečnu Sabatier, která mu přináší věno dva miliony. To je ostatně jen povídačka. Zapomínám na jednu velkou svatbu, velkokníže Nikolaj, syn Konstantinův, si bere slečnu Skobeleff, sestru kněžny Belocelské.
Když se vracíme uličkou, potkáváme tam Conquistu, Lambertyeho a nějakého třetího, kterého jsem dokázala poznat. Náš kočár je přitlačil ke zdi.
Vycházeli od vévodkyně de Mouchy. Obelisková je Pulchra, zatímco hrabě je Fedus.
Paul byl u večeře velmi nezdvořilý a podivný. Dal si z Paříže přivézt čerstvé okurky a slíbil, že mi dvě prodá. Teď odmítá prodat, nabízí je všem kromě mě a dává najevo zlost, když mi Hlupačka nabízí svou porci. Připadá mi to překvapivě nezdvořilé a groteskní.

Poznámky

Pozn. překl.: Areopag - původně athénská rada starších, zde ironicky označení pro rodinnou radu. ↩
Pozn. překl.: V originále francouzsky: „tonton et tantine de baptême“ – zdrobněle kmotr a kmotřička. ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „stared me“. ↩
Pozn. překl.: „Mouches“ (mouchy) — Mariino obrazné označení pro módní, krásné osoby na promenádě. ↩
Pozn. překl.: V originále francouzsky: plus impermise [sic] – Mariin novotvar (místo inadmissible). ↩
Pozn. překl.: Latinské přezdívky: „Fulchra“ (tak v textu; zřejmě Pulchra, „krásná“) pro Obelisk a „Fedus“ (z lat. foedus, „ošklivý“) pro hraběte Lambertye. ↩