Neděle 15. března 1874

V kostele (modré šaty, pěkné) nemohu vystát svůj hnědý klobouk, už dlouho ho nenosím, černý mě také začíná nudit. Divím se, jak jsem mohla nosit takovou karikaturu jako je ten hnědý.
Myslela jsem, že uvidím barona v kostele, a opravdu, viděla jsem ho, ale přišel jen proto, aby se zeptal mámy, zda jsou zaplacené vstupenky z karnevalu, čekala jsem víc.
Vypráví se celý román o něm a o Zamilované Hubě, která prý je zamilovaná do barona a baron do ní, ale maminka a celý areopag o něj nestojí. Že je Huba velice nešťastná a že z toho onemocněla. Maminka a Huba byly v kostele, ubohý Woerman také. Ubohé duše!
Jdu si vzít své fialky a vracíme se domů.
Jdu pěšky s Mačenkou, Stiópou a Walitským, jsem velmi ráda, že jdu pěšky, mám k tomu příležitost jednou za měsíc, a ani ne. Jdeme všichni čtyři na promenádu, ale Stiopa zůstane na lavičce a my pokračujeme. Co je to s mými tontonem a tantinou od křtu, zírali na mě a otáčeli se, aby se na mě podívali. Co je to s těmi hloupými Němci; pořád mi to ještě zazlívají kvůli klobouku malého Charlese? Co se týče jeho, ten se naopak vždy odvrací, jako by se mě bál. Jdeme až k číslu 55, ale několikrát jsme prošly Průlivem, který má mezi vulgárními několik pěkných much. Máma, teta a Dína nás přijíždějí vyzvednout, tak jsme pět v kočáře a Walitský šestý na kozlíku. Máma, teta a Walitský zůstávají na nádraží a my jedeme k Rumpelmayerovi. Najednou vchází Lucie Durand se dvěma svými sestřičkami. Zdravíme se a vyměňuji s ní několik slov, ale jsem ohromená jejími způsoby. Divím se, jak ji snášejí v kterémkoli salonu. Dína, která právě nesla koláč k ústům, se zastavila a její ruka zůstala nehybná, dokud byla Lucie v místnosti, Dína měla oči upřené na ni, tak byla udivená, překvapená a pohoršená způsoby té hezké Španělky. Opravdu je více než nepřípustná. Dína se vrací domů a já jedu ještě na promenádu s Mačenkou hledat otce, kterého nenacházíme.
Všichni se letos berou, počínaje naší velkovévodkyní Marií, pak vévodou z Hamiltonu, a dokonce i v Nice, kde se nikdo nebere, se vdala dcera prefekta. Warrodel se oženil, Potemkin se oženil, nejstarší slečna Sabatier se vdává za pana Bernisse a konečně, ó zázraku! hádejte, kdo se bere. No je to muž, který byl považován za neženicha, je to... je to... je to John de Lewin. Není to dost ohromující, překvapivé a neuvěřitelné! Bere si mladší slečnu Sabatier, která mu přináší věno dva miliony. To je ostatně jen povídačka. Zapomínám na jednu velkou svatbu, velkovévoda Nikolaj, syn Konstantinův, si bere slečnu Skobeleff, sestru kněžny Belocelsky.
Když se vracíme uličkou, potkáváme tam Conquistu, Lambertye a nějakého třetího, kterého jsem dokázala poznat. Náš kočár je přitlačil ke zdi.
Vycházeli od vévodkyně de Mouchy. Obelisk je Pulchra, zatímco hrabě je Fedus.
Paul byl u večeře velmi nezdvořilý a podivný. Dal si z Paříže přivézt čerstvé okurky, z nichž mi slíbil dvě prodat. Teď odmítá prodat, nabízí je všem kromě mě a vypadá rozzlobeně, když mi Bête nabízí svou porci. Připadá mi to překvapivě nezdvořilé a groteskní.

Poznámky

Pozn. překl.: Areopag - původně athénská rada starších, zde ironicky označení pro rodinnou radu.
Pozn. překl.: V originále anglicky: „stared me" — zírali na mě.
Pozn. překl.: V originále francouzsky: „tonton et tantine de baptême" — kmotr a kmotřička, použity zfrancouzštělé ruské deminutivní formy.
Pozn. překl.: „Mouches" (mouchy) — Mariino obrazné označení pro módní, krásné osoby na promenádě.
Pozn. překl.: Latinská přezdívka: „Pulchra" (krásná) pro Obelisk, „Fedus" (ošklivý, odporný) pro hraběte Lambertye.