Neděle, 8. března 1874

Máma a ostatní jsou v Monaku
Protože jsem zmeškala kostel, jdu se projít s Dinou. Tak ráda vycházím ráno, když jsou venku jen slušní lidé. Teď zrovna zbožňuju fialky a pořád s sebou nosím kytičku. Je tu příliš mnoho lidí, celá Nice je venku, ale málo elegantního světa. Woerman mě pozdravil a já jsem myslela, že jsem mu odpověděla, ale Dina tvrdí, že jsem nepozdravila. Tím lépe, způsoby toho blázna se mi nelíbí.
Hrabě de Lambertye se už na mě nedívá, a tím lépe. Ještě před dvěma dny se otočil se svým úsměvem, dnes vypadal, jako by mě nepoznával. Jsem zvědavá proč. Ale jsem spokojená, protože to vypadalo, jako by se posmíval. Zašel k Wittgensteinovi a vyšel s ním. Wittgenstein je krásný; napálila jsem se, připravovala jsem si obvyklý chladný výraz, abych snesla pohledy toho malého, a on se na mě nepodíval. Cítila jsem se nesvá.
Šly jsme (hnědé šaty, černý klobouk, sluší) se posadit k muzice; já, Dina a Mášenka. Čekala jsem Wittgensteina a Lambertyeho, ale najednou jsem viděla, jak na straně, kde je London House, projíždí Wittgenstein sám ve fiakru, ne sám, ale s nádherným psem. Lambertye šel pěšky k landau Vigierové.
Procházely jsme se Promenádou příliš dlouho, jdeme k Rumpelmayerovi, pak zase na Promenádu pod záminkou, že hledáme dědečka. Bylo tam méně lidí, hvězda, která dává světlo, atd. pálila méně a já byla víc ve své kůži.
Dostáváme se do ráže kvůli sázce mezi mnou a Dinou. Nabízím jí dva tisíce franků, aby přistoupila k Lambertyemu a řekla mu: „Pane hrabě, je mi líto té vroucí vytrvalosti, s níž pozorujete mou sestřenici. Mám tu čest vás pozdravit, pane hrabě.“
na okraji
Tu větu jsem si vypůjčila od blázna, který píše dopisy rodičům mladých dívek atd.
Přijímá, byly jsme všechny tři celé rozjařené. Ale nikdy jsem nevěřila, že by něco takového řekla.
Bavily jsme se hrou na divadlo. Nikdo totiž nevěřil, že by tu šílenost řekla. Já sama bych za takovou výstřednost dala nejen dva tisíce franků, ale celý svět. Jsem blázen do takových bláznivostí, byla bych nejzuřivější a nejextravagantější sázkařka. Dina mě pořád rozesmávala. Vracíme se domů a u mě v tom pokračujeme s přídavkem sázky, že by uprostřed promenády nabídla Audiffretovi bonbón a dala nový cylindr malému, mému Charlesovi, za ten, který jsem mu tak krutě zničila. Za ty dva poslední kousky jsem jí nabízela čtyři tisíce. Ke konci večeře všechno odmítá, jak jsem čekala: prý mi nechce brát dva tisíce.
Byla to šílenost, která mě bavila čtyři hodiny, a to stačí. Po večeři si kleknu na židli a zbytek těla položím na stůl, to znamená, že se položím na stůl a hlavu položím na ruce. V této pozici zůstávám až do deseti hodin večer, s Dinou a Hlupačkou, mluvíme o vdavkách. Hlupačka říkala spoustu hloupostí o Audiffretovi, o Lambertyeovi. Říkala jsem, že mám velmi ráda starého Galveho a dost ráda Lambertyeho, že mi jsou sympatičtí, a že Tichkevitch je velmi krásný. Začínám mluvit otevřeně. Říkám, co si myslím o mužích; je to pro mě nové a baví mě to.
Hlupačka říká, že vévoda přijel. Vím, že měl přijet, ale nevěděla jsem, že už přijel. Ostatně si myslím, že to není pravda. Hlupačka mě rozesmála, když řekla, že pokud se vrátí za čtyři roky, půjde na Promenádu a najednou vidí kočár, já v něm a něco malého vedle mě, co si radostí houpá nohama! To je Moussia! ne, to je hraběnka de Lambertye atd.
Pokud Hamilton přijede, budu trpět tisíc smrtí, když ho uvidím s ní v nejlepších bataklánech.
Je pozdě, mám toho tolik co říct, že bych neskončila dřív než zítra, kdybych mluvila o něm, o ní.

Poznámky

Pozn. překl.: Rumpelmayer byla slavná vídeňská cukrárna a čajovna s pobočkou v Nice; módní společenské místo pro aristokracii; později otevřela pobočku v Paříži (dnes Angelina). ↩
Pozn. překl.: V originále francouzsky: et le reste du corps, je [sic] place sur la table – Mariina nepravidelná vazba. ↩