Pondělí, 9. března 1874

Měla jsem podivný sen: slyším, že vévoda z Hamiltonu přijel, ale protože jsem to už ve skutečnosti věděla, nebyla jsem smrtelně překvapená, chystala jsem se, že ho uvidím, když ho tu najednou zahlédnu ve voze sedět vpředu, vedle něho ženu a na čestných místech ještě muže podobného jemu a mou tetu a ještě někoho z našich.
Přiblížila jsem se k vozu zezadu, měl být naproti mně; nebyla bych na něho zvedla oči ze strachu, že budu příliš omámená, ale nutím se a dívám se. S velkým překvapením vidím, že už nemá stejnou tvář, ale připomíná kočího, který mi je dost nesympatický, natolik, nakolik kočí může být. Má velmi červený a velmi velký nos, a jak jsem se dívala, vlasy mu tmavly. Tu mi teta říká (neviděla jsem ji): „Tady je vévoda z Hamiltonu, který ti chtěl za každou cenu představit svou ženu jako své nejlepší přítelkyni; neznal tě, ale jsi jeho přítelkyní.“ V tu chvíli mi podal ruku, ruku velkou, tlustou, vláčnou a červenou; dotkla jsem se jí a byla tak vláčná, že jsem mu to řekla. Pak jsem nasadila nenucený výraz: „Pane vévodo, vidím, to je váš pan bratr (ukazujíc na druhého muže) a toto je paní...“ – řekl ano. Vlasy mu zčernaly, měl licousy, u uší šedivé, byl velmi ošklivý a já jsem byla spokojená, říkala jsem si, že mi po něm nebude stýskat.
Ale jeho žena! Strašidlo ženy, celá v černém, zavřený trojúhelníkový klobouk, staré šaty a tvář, tvář! směs Hitchcockové, paní Koulichoffové a Gaugiranové.
Ale ona je horší než Hitchcocková! říkala jsem si a teta říkala totéž.
Měl červený nos a říkali mi, že je to proto, že je opilec.
Jednal se mnou jako s přítelkyní a držela jsem jeho ruku tak vláčnou, že jsem ji zkoumala. Nic z toho nechápu.
Před rokem se mi zdálo, že jsem ve voze s ním, Gioiou a dvěma dětmi; příští den jsem ho uviděla na Promenádě.
Dnes se mi zdá, že jsem téměř ve voze s ním a jeho ženou. Obakrát jsme přijížděli od nádraží. Přijel opravdu? Po tomto snu jsem celý den neklidná; čekám ho.
Proč ho nikdy ve snu nevidím s jeho skutečnou tváří, proč se mi ukazuje vždy zrůdně a s jinou tváří než je ta jeho?
Prší, je takové počasí, jaké mám ráda; prší, a zároveň je vidět, že za chvíli bude velmi pěkně. Procházela jsem Promenádou (nepromokavý plášť, vlající vlasy, nádherné, zlaté, sluší) čekající stále myslíc, že ho potkám. Každou chvíli se mi zdálo, že už tamhle přichází. Byla jsem omámená; dědeček byl se mnou a vyprávěl mi historky, které jsem neslyšela, ale abych ho nevyvedla z míry, říkala jsem občas: „Ach opravdu?“ – „Potom“ – „A pak.“ A on mi vysvětloval a pokračoval.
Déšť postupně ustává, slunce se ukazuje rozkošně. Vezmeme Mášenku, otevřeme kočár a sundávám si nepromokavý plášť (mnohem lépe). Na Promenádě se ukazuje společnost, jak to mám ráda, je vlhko, ještě padá několik kapek deště, vozy stříkají na chodce, lidé vycházejí, ožívají, probouzejí se. A k dovršení obrazu se objevují pěšky Wittgenstein a Lambertye. Ukázala jsem Mášence předmět sázky. Tentokrát mě, myslím, viděl.
Cestou zpátky je vidím ještě jednou a z roztržitosti jsem nasadila úplně hrabětův výraz, trochu jsem sklonila hlavu a dívala se lhostejně. Neudělala jsem to naschvál, přísahám, a když se na mě podíval, uvědomila jsem si, že jsem v tu chvíli byla jeho zrcadlem. Viděl to?
Neznatelně jsem odvrátila oči a podívala se na dědečka.
Myslím, že se neusmál tím svým půvabným úsměvem.
Doma se často žertuje o Lambertyeovi a pokaždé říkám, že ho mám velmi ráda, a opravdu ho mám velmi ráda. Vypadá tak malý vedle velkého Wittgensteina, že nikdy nevidím nic než vestu toho druhého, když se dívám, jestli se Lambertye směje, a protože to netrvá víc než vteřinu, nemám čas zvednout oči.
Jdu si vzít rukávník, ale v okamžiku, kdy mi ho podávají, ó překvapení! ó úžase! Zastaví fiakr a přede mnou stojí slečna Collignon (člověk by si myslel, že to bylo...). Objímá nás a vcházíme. Necítím ani radost, ani nelibost, když ji vidím. Byla jsem trochu na rozpacích, nevěděla jsem, jakým tónem s ní mluvit. Zařizuji to s burleskou Burlesknost mě vytáhne z rozpaků. Vyprávím (nebo vyprávíme) jí všelijaké věci a bereme ji s sebou podívat se na naši vilu. Je velmi milá a velmi něžná. Jaké jsou její plány????????????? Večeří s námi a odchází teprve v půl desáté poté, co byla u mámy, která už v tu hodinu leží v posteli.
Říkám jí o všech změnách, ke kterým u mě došlo, ukazuji jí svůj pokoj atd.
Je to divné, když odešla, připadalo mi, že nikdy neexistovala, a když přijela, zdálo se mi, že nikdy neodešla.
Dnes večer jsem byla u mámy, mluvily jsme tiše, když se náhle dala do zlosti. Pila čaj a Saïd čekal, aby odnesl šálek: „Dopij rychle svůj čaj, ať může odnést ten šálek.“ Tu máma s třeskem mrštila šálkem o zem. A začala kritizovat celou mou osobu, pohled, ramena, nohy, chování, zkrátka všechno. Opravdu, tou svou kritikou toho dokáže tolik, že už nebudu vědět, jak chodit, jak mluvit, jak se dívat, a budu působit velmi nerozhodně a směšně. Pak se rozzuřila: „Idioti, idioti, i Lambertye, a všichni idioti!“
Ten Lambertye v tom výčtu mě rozesmál, ale měla jsem tvář skrytou.
Otevřela jsem „Le Derby“: vévoda z Hamiltonu.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „waterproof“. Módní dovážený oděv (mackintosh). ↩
Pozn. překl.: Rukávník (manchon) – kožešinový válec na zahřátí rukou, módní dámský doplněk 19. století. ↩
Pozn. překl.: Saïd – pravděpodobně severoafrický sluha; severoafričtí domácí pracovníci byli běžní v Nice. ↩
Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩