Osm hodin, právě jsem si přečetla včerejší zápis. Nedává ani tu nejmenší představu o tom, co jsem včera cítila, je to karikatura. Ach! co bych nedala za to umět psát!

Dvakrát jsem šla k notáři zjistit, jestli nedošlo k přihození, a podruhé jsem ho potkala na ulici a řekl mi, že je všechno hotové, že vila je naše. Jsem spokojená ne proto, že máme vilu v Nice, ale proto, že je to první věc, kterou vidím dokončenou, kterou nic nezabránilo a která dopadla tak, jak jsme chtěli. Táta a Mačenka si vezmou fiakr a jedou oznámit tu dobrou [Škrtnuto: nebo špatnou] zprávu.

Tři středy máma nebyla u paní Howardové, jdu tam já, ne na návštěvu, ale podívat se na děti. Přijímání je hotové, když přicházím, je skoro šest hodin, vystupuji do salonu; u vrat pro kočáry jsem potkala svého velmi drahého strýce, svou velmi drahou tetu a svého velmi drahého bratrance knížete. Tady jsou tři ničemové, kteří nám v Nice způsobili všechno to zlo; to oni mi kazí život, to oni mě nutí plakat! Tito upíři, tito hadi, tito hanební!

Mluví se o nich přede mnou dnes večer velmi často. Paní Howardová mě prosí, abych zůstala na večeři, a já mám hloupost souhlasit, píše vzkaz mámě. Je to naschvál nebo náhodou, že se přede mnou mluví o Tutčevských u večeře i večer? Jestli je to naschvál, je to ohavné. Bezpochyby budou vždy mít přednost, mé neocenitelné známosti.

Náš majetek bude, obávám se, jen novým zdrojem trápení a slz pro ubohé stvoření [Škrtnuto: vytváří si trápení], které píše tento deník. Zůstáváme ve velkém salonu já, Hélène a Lise a povídáme si tiše, klidně a vážně o Bětině neštěstí, o Vasilise Jegorovně, o jejím majetku, o našem domě v Rusku, o přátelství. Při té příležitosti říkám Hélène, že vůbec nestojím o její přátelství, protože neexistuje, a pokud existuje, brzy přestane. Pijeme čaj a v devět hodin odcházím. Všichni byli velmi milí jako vždy jedním slovem, ale Tutčevští mě trápí. Proč se o nich přede mnou tolik mluvilo?

Hm! Kdyby jen Bůh měl slitování s mou pošetilostí a dal mi, oč žádám; jinak... jinak, nevím, co se stane; jen bych moc ráda, aby se nad mnou smiloval, bez toho budu velmi nešťastná.

S vilou přijde více než kdy jindy touha žít jak si přeji, přijímat, nebýt prachem...

[Poznámka: 1875. A s vilou jsme se stali horší než prach a trápím se stokrát víc než tehdy.]

Nechám se odvézt do divadla, kde má být má teta. Honorine hraje „Les diables roses". Přišla jsem příliš brzy, dva dějství před jejím vystoupením, Gagarinovi jsou naproti, vidí naši lóži; chvíli jsem zůstávala schovaná za tetou, ale náhle inspirovaná jsem si sedla na zem za její křeslo a zůstala jsem tak dvě celá dějství a půl. Konečně přichází třetí dějství, objevuje se Honorine a za pár minut, využívajíc okamžiku, kdy jsou všechny oči upřeny na ni, vymrštím se napůl plazíc z lóže. Jaký kousek. Moc se mi chtělo smát za tím křeslem, mám ráda takové hlouposti. Přicházím domů celá smutná. Tahle vila! Co přinese? Myslím nic dobrého, nové zoufalství pro mě. Slyším mluvení u mámy, která spala, rychle tam běžím. Za chvíli znovu usíná a já se vracím, je nemocná. Změním to vyjádření, to „jak si přeji" je příliš nejasné. Věc je velmi prostá, je to, že nehrajeme žádnou roli, nebo spíš tu poslední a nejopovržlivější , že naše postavení je velmi falešné, že žijeme ubožně, že nikdo ze slušných lidí nás nechce znát, že jsme všude sami, v nesnázích, poníženi, a že mě to mučí, hlodá, drtí, přivádí k zoufalství, nutí plakat, žene k šílenství! Cítit to všechno, vědět o těch hrůzách, pro mě je to horší než smrt! Já, která žádám vše opačné, bohatství, pocty, přijetí, respekt, úctu. Bože všemohoucí, naše postavení a náš život jsou, jak jsem je právě popsala, bez jakéhokoli přehánění. Jsou chvíle, kdy je mi trochu lépe, ale to je jen zdání. Veliký Bože, přijmi mou modlitbu, neodmítej ji. Buď milosrdný, dej mi žít lépe. Učiň, prosím Tě, aby s novým domem věci vzaly jiný obrat! Jsem hloupá, vydávám ty nejsilnější výrazy nadarmo a když chci, jako právě v tuto chvíli, říct, jak veliké je mé zoufalství, nenajdu slova [Škrtnuto: abych to řekla]. Nebudu tedy říkat, že jsem v zoufalství, že pláču, to je mdlé a pořád totéž. Jsem pošetilá, když se [Škrtnuto: pro nic za nic] nespravedlivě obviňuji, to je pravda, je to tak, že každý den prožívám zoufalství a to, co je minulé, se vždycky zdá menší než to přítomné. Každý den se mi stává, že zoufám, pláču a pokaždé jsem trápená a nešťastná, jako by to bylo poprvé. Ale mé trvalé zlo a mé největší zlo je náš život, naše hrozné postavení. Kdo! Ó kdo! nás z toho vysvobodí! Kdy budeš chtít, Pane, vyslyšet mé modlitby! Ježíši Kriste, Svatá Panno, modlete se k Bohu za mě! Proste ho, ať mi odpustí a vysvobodí mě ze všelijakého trápení! Proste ho, ó Svatá Panno, k níž se odvažuji modlit svobodněji, proste ho, ať mi dá žít dobře, ne jako teď. Bez toho je můj život mučením. Má tvář bude zničena slzami, které ji každý večer smáčejí. Každý večer roním slané slzy nad tímto deníkem (i dnes večer). Ale jsem tak nešťastná, tak nešťastná, že musím [Škrtnuto: vylít] vylít část své bolesti do tohoto deníku, jinak by mé srdce bylo příliš plné hořkosti a nemohla bych usnout. Pokud osud nechtěl, abychom žili dobře, pak dej alespoň mně dobře žít. Vytrhněte mě, Svatá Maria, z tohoto Averna, přeneste mě tam , kam mě volá má duše, mé srdce, kde budu v pohodě, kde budu žít, jak si přeji. Ani slzy, ani křiky, ani slova, ani popisy nemohou vykreslit, jak jsem sklíčena! Copak nikdy nebudu dobře žít? Mohou mi říkat, že jsem dítě, je to pravda, ale brzy budu slečna, téměř už jí jsem a nic se nemění. Mohu doufat ve změnu vdavkami, ale to je něco jiného. Je tak zábavné dobře žít, když jste slečna; když nemáte závaží kolem krku, pytel vlečený za sebou, manžela jedním slovem. A pak kdo by mě chtěl v našem postavení! [Poznámka: 1875. Jsem slečna a nic se nezměnilo, pokud se něco změnilo, je to k horšímu.] Prach možná, ale já bych nechtěla prach. A ti, které považuji za vhodné, nejsou v domě ani známí, jak by mě mohli znát. Zázraky, o kterých mluví máma, a dojmy z ulice nejsou nic, slušní muži rádi se dobře žení a neožení se s namyšlenou chudinkou, jako jsem já, neboť mám velké nároky, rozsáhlé touhy , nádherné sny, ale jsem prach, i kdybych jím nebyla, jsem tolik pokrytá prachem, že to vyjde nastejno. Konečně to není v domě, jako je ten náš, v tomto okamžiku, kde by si muž, jakého si přeji, vzal ženu. Proč jsme tak nešťastní! Proč nás nikdo nechce znát! (jaké odporné, ubohé, opovrženíhodné, nízké stesky). Není tu nic než soud v Rusku, ale to je soud, který nemůže zabránit, který se nikoho netýká. Bože můj, odpusť nám hřích, kvůli němuž trpím. Odpusť jej, odpusť mi! [Na příč stránky: Jaký to tedy hřích spáchali naši otcové, že my tolik trpíme!]