Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Úterý 3. března 1874

Zdálo se mi o šedých šatech, které se mi zdály okouzlující; jedu do města s Mačenkou (hnědá róba, černý klobouk, nový účes, vlasy na šíji, dobré), fouká vítr a skoro nikdo tu není, protože kamení a prach se nepočítají. Copak je možné, že už všichni odjeli?
Boreel se už neukazuje, jeho pokoj je zavřený, myslím, že odjel. Jdeme do města vyřídit pár záležitostí, trochu na promenádu, hraje hudba. Jdu hledat světle šedé sukno na šaty, pak k Simone, kterou ale nenajdu. Procházely jsme kolem 55, když právě máma a spol. vcházeli, vstoupíme tedy také. Tahle vila bude velmi krásná, jestliže Bůh bude chtít, aby nám zůstala. Zítra je ten osudný den, kdy se všechno rozhodne.
Na mostě vezmeme tátu a vracíme se domů.
Najdu své chemické přístroje převrácené, lahvičky otevřené a žlutou krevní sůl otevřenou a na stole. To pán Pitou, nespokojený se svou manželkou, projevil svou zuřivost v mé skříni.
Večer pan a paní Aničkovovi a pan Zibine hrajou s námi ruletu, Paul je bankéřem. Vyhrála jsem sedmnáct franků, ale Stiopa mě poprosil, abych přestala hrát, abych nevybrala celou banku, jdu spát s deseti franky.
Velmi mě nudí, že nevidím nikoho, ani jednoho slušného muže. V „Le Derby" už nečtu Hamiltonovo jméno a „Le Derby" mi připadá monotónní. Půjdu si přečíst sobotní, který ještě není otevřený.
Simone je u nás, zkouší Dinin smutek. Zítra mi pošle šedé vzorky.
Nemám co říct, to je ostatně vidět podle čitelnosti mého písma, vidí se, že nespěchám, že myšlenky se nedostavují.
Stěžovala jsem si na „Le Derby"! Otevírám ho, čtu a mé oči zasáhne to jméno pekelné i nebeské! Zatajilo se mi dech a vzpamatovala jsem se, teprve když jsem uslyšela zvuk, který dělaly mé horké slzy padající na noviny, pálily mi také ruce. Nevím, proč jsem plakala proudy slz, nevím, proč pláču teď; proč jsem vstala, proč jsem nasávala plnými doušky vzduch, aniž by mi to nějak pomohlo, proč jsem vstala, proč jsem udělala kolečko po pokoji; proč jsem šla kleknout, modlit se a plakat.
Jsem šílená, víte, a proto se chovám tak pošetile, proto píšu a mé žhavé slzy zaplavují papír i prsty (smrkám s citem).
Jakmile jsem se trochu vzpamatovala, běžela jsem hledat svůj deník, ale cestou jsem ještě znovu klekla a plakala. Jsem snad dost bláznivá, proč psát své hlouposti?
Ale dnes večer, je mimořádné, jak jsem pohnutá, a proč? Nechápu, jak se to všechno děje, nechápu sama sebe. Jsem šílená (házím daleko od sebe svůj deník).
Vzala jsem si „Le Derby" znovu, ale náhodou jsem ještě jednou uviděla to jméno, rychle jsem odvrátila hlavu a třásla jí, abych se zbavila závrati. Četla jsem docela klidně, když tu náhle velkými písmeny: Stáje vévody z Hamiltonu.
Znovu mi chybí dech, usmívám se, pláču, vstávám, pokládám obě ruce na hlavu a hledím do stropu, pořád plačíc, ale tahle póza mě neuklidnila; pak položím hlavu na postel, ale jsem nucena znovu změnit polohu. Proč nečíst všechno najednou a pak popsat svá nadšení?! Nemohla jsem pokračovat ve čtení a nebyla jsem schopná psát, není to moje chyba, je to silnější než já.
Ale co znamená tento stav. Stačí mi vidět jeho jméno, abych plakala a aby se mi zatajil dech.
Ale když jsem mezi jeho koňmi viděla Berthe, nemohu se ubránit úsměvu, ale kvůli tomu jsem se ještě musela zvednout a třást hlavou. Ubohá malá Berthe.
Vzpomněla jsem si na Baden a na všechno. A... opravdu se stydím, plakala jsem.
Prostě ho opravdu miluji.
Dost hloupostí.
Jedině Hamilton je schopen mě dojmout, přimět mě žít, dát mi pocítit, že existuji (plakala jsem včera i pro Allarda, ale jak odlišné jsou ty slzy!). Jen on mnou pohne, přiměje mě přemýšlet a uklidní mě, neboť po této bouři jsem tak klidná: půjdu se modlit k Bohu!