Marně čekám na Allarda, hodinu, hodinu a půl, nakonec dvě hodiny a není tady. V zoufalství jdu plakat do žlutého salonu a uprostřed mých hojných slz přichází ten viník. Je velmi zmatený, když mě vidí plakat, a teď mi ho je líto, ale tenkrát jsem ho pořádně vynadala. Učeše mě úplně, jak mám ráda, dva prstýnky vzadu (hnědé šaty, černý klobouk, dobře), rychle se oblékám, rychle, a oči úplně červené a opuchlé, třebaže jsem si umyla obličej, odjíždíme. Jsem spokojená s účesem, který pod tím kloboukem vypadá obdivuhodně; ten klobouk mi tak sluší.

Ale než dojdeme do Valrose, vzduch mi osvěží a trochu upraví oči. Je to podruhé, co vidím tuto obrovskou, nádhernou, překvapivou, velkolepou vilu, která vás uchvátí a bezděčně vám vnukne pocit její velikosti a bohatství a špatného vkusu. Ruiny (falešné), vodopády, jeskyně, sochy, fontány, pláně, pahorky, všechno tam je v hojnosti. Architektura domu je příšerná a je litováníhodné vidět tolik peněz vynaložených na stavbu takového obelisku. Kromě domu je tam množství přístaveb, nádvoří celé pokryté tesaným kamenem s terasami a konečně nový koncertní sál v bílém štuku a bledě modrém sametu. Lóže ve tvaru mušle pro pana a paní von Derwiesovy. Při pohledu na ně uprostřed všech těch nádher, sedící jako knížata, jsem si myslela, že není ještě ani dvacet let, co byl pán chudý úředníček a paní měla dvoje šaty z perkálu, nosila jedny, zatímco druhé bělila, a musela sama chodit na trh s košíkem pod paží, bez klobouku. Je to překvapivé a ohromující. Pořadatelé jsou kromě jiných baron a kníže (opravdový, Četvertinskij), je psáno, že kníže musí všude, kde je pořadatelem, ukázat nám naše místa. Baron zakoktával nějaké hlouposti. Sedíme ve druhé řadě. Suvorovová a všichni ti lidé jsou blízko u vchodu, protože ona je patronkou, ostatně prochází celým sálem. Blízko zdi jsou Fürstenbergovi, kteří mě příliš nemají v lásce, jak se mi zdá. Ten malý je spratek, jak říká moje teta, včera při návratu ho ta kokota v těch směšných kloboucích oslovila Charles a odvezla ho ve svém kočáru. Nebyly tam žádné róby. Všichni byli jako my v kloboucích, kněžna Suvorovová celá v černém. Nezávidím Derwiesovým, je to příliš velkolepé a krásné, než aby to bylo záviděníhodné. Ke konci se mi obličej vyjasnuje a po stopách slz není ani památky. Jenže kde je Lambertye? Už ho není vidět, jestli odjel, to je škoda. Nebyla tam cizí mládež, ale ruská v plné síle. Huba také zmizela, je tam jen máma obklopená všemi mladými muži. To je stará hrůza. Jsem jen s mou tetou, jdeme na promenádu, není tam nikdo kromě Audiffreta, který mi připadá jako výborný mladík. Nikdy dřív jsem si ho nevšimla, ale od jeho sázek a té Gioy si ho všímám. Chtěla bych ho poznat, velmi se mi líbí. [Napsáno napříč: Všimněte si.] [Škrtnuto: Mám ho ráda] Moje teta zůstává v Baquis a s Hlupákem jdu do London House, vystupuji s Paulem a právě jsem jedla lososa, když vstoupí baron – ptá se mě, jestli obědvám. – Ne, pane, já večeřím. – To je ale zvláštní způsob večeřet. Zaplatí mi za tu větu. Chtěla bych ho jednoho dne pokárat a vysvětlit mu, že některé věty se prostě neříkají. Večer, převlečená do domácího, scházím dolů a najdu Hlupáka a mou tetu, začínám své obvyklé nářky, které jsou dnes večer satirami na naše návštěvníky. Vévoda z Bensa, markýza Samelsová a hrabě d'Abrial na červeném křesle a těch dvou zelených, která si koupíme u Sacca. Moje teta mlčela celou dobu, já jsem nepřestávala; mou jedinou útěchou je říct, co cítím, to ulehčuje a nejsem udušena tíhou celé té bídy mé duše. Když Hlupák odešel, má teta mi řekla, že jsem ošklivá atd., že nás zostuzuji před cizími lidmi. Bah! To mi ulehčuje.