Neděle, 1. března 1874

Přicházíme do kostela trochu pozdě (hnědé šaty, černý klobouk, koupila jsem ho od Diny, sluší). Blízko vchodu míjím Woermana, který říká: „Lépe pozdě nežli nikdy.“ – „Ano.“ Kníže není daleko, dívá se úplně jako Chilovski, ale je vysoký a nosí krátké vousy. Matka Labanoffová přichází skoro na konci, poskakuje jako vždy. Jsem sama s mámou, procházíme se po promenádě a pak jdeme domů. Paul jde ke kněžně Souvoroffové, včera požádala mámu, aby ho poslala vyzvednout lístky na koncert ve prospěch Samaritánek ve Valrose. Vezmeme s sebou tetu a jdeme znovu na promenádu. Když procházíme kolem vily 55, řekli, že by si moc přáli, aby nám zůstala, že by nám tam bylo velmi dobře, že je ta vila velmi hezká atd.
„Mámo, kdybychom aspoň byli přijati ve společnosti v Nice a...“ a velké tiché slzy mi stékaly z očí. Máma cítí, že mám pravdu, teta také, a proto mě mučily až do svého odjezdu do Monaka v pět hodin.
Jdeme do hotelu Chauvain podívat se na obrazy Ajvazovského, vstupné jeden frank ve prospěch chudých. Efekty světla, vody, vln, mlh jsou překvapivě jemné, přirozené, průzračné.
Vstupují kněžna Souvoroffová s dcerou, která je dost ošklivá, Angličanka, malí Bravurové, kníže a hrabě (hrabě Arnim, Prus, její dobrý přítel podle zlých jazyků); přibližuje se k mámě, která sedí. Je krásná, to je jisté.
Chtěla jsem počkat na Howardovy, kteří se chtěli přijít podívat na obrazy, ale o půl třetí odcházíme. Po celou procházku teta odpovídala na výčitky, které jsem nedělala, jako obvykle, zkrátka. Mučily mě. Byla jsem tak neopatrná, že mi uklouzla slova kdybychom aspoň my v Nice atd. a už jsem neměla klid. Pořád odpovídaly na mé domnělé výčitky, říkaly mi, abych šla žít s Tutcheffovými, zkrátka jako vždycky. Jen silou vůle jsem zadržovala slzy, které chtějí téct i teď, když píšu.
Jsem tak nešťastná! Jak oni mě trápí.
To náš život mě trápí, ten mě požírá, ten mě zabíjí.
Byla jsem trochu bledá, ale velmi pěkná.
Aby mě rozzuřila, začala teta tvrdit, že jsem říkala věci, které jsem nikdy neřekla, jako vždy v těchto rozhovorech.
Ale nechme těchto alarmujících témat. Audiffret a nevím kdo ještě právě uzavřeli rozkošnou sázku, že ten první měl nést Prodgerse na ramenou po celé délce promenády. Udělal to. Prodgers se nesměl hýbat, spadl a neodvážil se hnout, ale zůstal ležet, jak spadl, dokud ho Emile d’Audiffret znovu nenaložil na ramena. Je to překvapivé a rozkošné. Zbožňuju je oba kvůli této sázce, jak to zbožňuju.
Je tu málo lidí, není vidět nikdo ze společnosti, pořád jen prach a nic jiného.
Copak všichni odjeli – to by bylo trochu brzy na konec února. Tahle sezóna byla podivná, nescházeli jsme se pravidelně na promenádě jako dřív. Nemluvím o bataklánech. Žádné nebyly. Celá zima uplynula a já stále ještě čekám na zimu, tak moc to vypadalo jako začátek sezóny, jako předehra. Celá zbědovaná nechávám dámy na nádraží; jdu s Mášenkou k Rumpelmayerovi.
Ach, jak jsem dnes nešťastná!

Poznámky

Pozn. překl.: V originále francouzsky: jusqu’à ce que Emile d’Audiffret ne [sic] l’eut rechargé sur ses épaules – Mariina chybná vazba. ↩