Pondělí, 2. března 1874

Marně čekám na Allarda, hodinu, hodinu a půl, nakonec dvě hodiny a není tady. V zoufalství jdu plakat do žlutého salonu a uprostřed mých hojných slz přichází ten viník. Je celý zahanbený, když mě vidí plakat, a teď mi ho je líto, ale tenkrát jsem mu pořádně vynadala. Učeše mě úplně, jak si přeji, dvě lokny vzadu (hnědé šaty, černý klobouk, dobře), rychle, rychle se oblékám a oči úplně červené a opuchlé, třebaže jsem si umyla obličej, odjíždíme. Jsem spokojená s účesem, který pod tím kloboukem vypadá obdivuhodně; ten klobouk mi tak sluší.
Ale než dojdeme do Valrose, vzduch mě osvěží a trochu mi upraví oči. Je to podruhé, co vidím tuto obrovskou, nádhernou, překvapivou, velkolepou vilu, která vás uchvátí a bezděčně vám vnukne pocit její velikosti a bohatství a špatného vkusu. Ruiny (falešné), vodopády, jeskyně, sochy, fontány, pláně, pahorky, všechno tam je v hojnosti.
Architektura domu je příšerná a člověku je líto vidět tolik peněz vynaložených na stavbu takového obelisku.
Kromě domu je tam množství přístaveb, nádvoří celé pokryté tesaným kamenem s terasami a konečně nový koncertní sál v bílém štuku a bledě modrém sametu. Lóže ve tvaru mušle pro pana a paní von Derwiesovy. Při pohledu na ně, sedící jako knížata uprostřed všech těch nádher, jsem si myslela, že není ještě ani dvacet let, co byl pán chudý úředníček a paní měla dvoje šaty z perkálu, nosila jedny, zatímco druhé prala, a musela sama chodit na trh s košíkem pod paží, bez klobouku.
Je to překvapivé a ohromující.
Pořadatelé jsou kromě jiných baron a kníže (opravdový, Četvertinskij), je psáno, že kníže nám musí všude, kde je pořadatelem, ukázat naše místa. Baron vykoktal nějaké hlouposti. Sedíme ve druhé řadě. Suvorovová a všichni ti lidé jsou blízko u vchodu, protože ona je patronkou, ostatně prochází celým sálem. Blízko zdi jsou Fürstenbergovi, kteří mě příliš nemají v lásce, jak se mi zdá.
Ten malý je spratek, jak říká moje teta, včera při návratu ho ta kokota v těch směšných kloboucích oslovila Charles a odvezla ho ve svém kočáru.
Nebyly tam žádné róby. Všichni byli jako my v kloboucích, kněžna Suvorovová celá v černém.
Nezávidím Derwiesovým, je to příliš velkolepé a krásné, než aby to bylo záviděníhodné.
Ke konci se mi obličej vyjasnuje a po stopách slz není ani památky. Jenže kde je Lambertye? Už ho není vidět, jestli odjel, to je škoda.
Nebyla tam cizí mládež, ale ruská v plné síle. Huba také zmizela, je tam jen ta matka obklopená všemi mladými muži.
To je stará hrůza.
Jsem jen se svou tetou, jdeme na promenádu, není tam nikdo kromě Audiffreta, který mi připadá jako výborný mladík. Nikdy dřív jsem si ho nevšimla, ale od jeho sázek a té Gioy si ho všímám. Chtěla bych ho poznat, velmi se mi líbí.
[Napsáno napříč: Všimněte si.]
[Škrtnuto: Mám ho ráda] Moje teta zůstává v Baquis a s Hlupačkou jdu do London House, scházím dolů s Paulem a právě jsem jedla lososa, když vstoupí baron – ptá se mě, jestli obědvám.
– Ne, pane, já večeřím.
– To je ale zvláštní způsob večeřet.
Zaplatí mi za tu větu. Chtěla bych ho jednoho dne pokárat a vysvětlit mu, že některé věty se prostě neříkají. Večer, převlečená do domácího, scházím dolů a najdu Hlupačku a mou tetu, začínám své obvyklé nářky, které jsou dnes večer satirami na naše návštěvníky. Vévoda z Bensa, markýza Samelsová a hrabě d'Abrial na červeném křesle a těch dvou zelených, která si koupíme u Sacca. Moje teta mlčela celou dobu, já jsem nepřestávala; mou jedinou útěchou je říct, co cítím, to ulehčuje a nejsem udušena tíhou celé té bídy mé duše. Když Hlupačka odešla, má teta mi řekla, že jsem nezvedená atd., že nás zostuzuji před cizími lidmi.
Bah! To mi ulehčuje.