Dnes ráno jsem měla velice nepříjemný výstup s Manotem. Šlo o to, že jsme měli hrát předehru pro šest rukou na jedné matiné u něj. Souhlasila jsem, že budu hrát, ale přinesl mi tu nejnevděčnější a nejšerednější partituru. Řekla jsem mu, že ta partitura není hezká, on řekl, že je hezká. – Ale já vám říkám, že není hezká, pro mě není hezká. – Vy tomu vůbec nerozumíte, já vám říkám, že je hezká. – Promiňte, pane, já rozumím stejně dobře jako vy tomu, co je hezké a co není. Začne dost hrubě křičet, několikrát mu říkám, aby nekřičel, že nejsem zvyklá, že může křičet na nějakou Tolstou, ale ne na mě. Ale pak mi začal říkat drzosti a křičel tak hlasitě, že jsem nevěděla, co dělat. Měla jsem odejít hned, ale byla jsem tak ohromená, že jsem zůstala sedět a poslouchala všechny jeho drzosti, dokud sám neodešel. Skutečnost je, že jsem vzteklá, ale tak vzteklá, že bych i s chladnou hlavou byla schopná tomu člověku způsobit největší muka. Nechápu, odkud se v něm ta zuřivost vzala. Myslím, že trochu proto, že jsem mu odmítla Dininy lekce, ještě dnes ráno. Rozumí se samo sebou, že s ním už nebudu mít lekce. Ustavičně jsem mu připomínala, aby nepoužíval takových výrazů, aby nekřičel atd. Jsem víc než vzteklá, jsem zraněná. Takový venkovan se opovážil. A má teta byla v sousední místnosti a neuložila mu mlčení. Nikdo zde nebude mít respekt, protože vidí, že se tu může všechno dělat a říkat, že starší si toho nevšímají a nehnout prstem. Toto chování je vskutku dost ubohé. Každý musí uznat, že v tomto mám aspoň pravdu. Často se ptám, co jsou to za lidi, kteří mě obklopují! Jak je možné nemít ani špetku sebeúcty a nejmenšího chápání toho, co má být a co nemá být. Oni neumějí nic jiného než křičet a zuřit jeden na druhého. Kdyby si nějaký špinavý profesor dovolil zvýšit hlas u paní Howardové nebo paní Pattonové nebo u Teplakové a kdokoli by to slyšel, jsem si jistá, že by se zachovaly jinak než má velmi uctíhodná teta. Slyšet venkovana říkat neslušnosti mladé dívce, protože už nejsem dítě, a i kdybych dítě byla, své neteři, a slyšet to klidně, dovolit tomu venkovanu křičet, být celou dobu nablízku, slyšet to všechno a zůstat nehybná jako kámen a jako by říkat – Tím hůř pro ni – to je prostě hanebné. Aspoň kvůli cti rodiny, kvůli zevní úctě¹ by ten sprosťák měl být umlčen. Ale ne, u nás se to nechápe, myslí si, ať jí říká drzosti, to přejde. Lidé bez nejmenšího cítění povinnosti a cti. Protože čest byla dotčena. ¹: Pozn. překl.: V originále anglicky: „for the sake" – kvůli. Když už ani má máma, ani má teta, ani nikdo jiný se o nic nestará, kdybych aspoň mohla tomu člověku uškodit, jak jen mohu. A Walitský, který byl v pokoji, mu nemohl nic říct, ale radši odešel. Ale kdyby Potěmkin nebo Teplakov viděli, že nějaký brutální venkovan křičí a urážky vyslovuje, oni, kteří jsou cizí, řekli by mu, ať mlčí, a nenechali by mě být takto vystavena. A to se nazývá máma, která dovoluje být drzým a ještě komu! ke své patnáctileté dceři. To není máma, to není teta, to jsou dvě lůzy!! A nejsou z toho ani trochu rozhořčené, jako by to tak mělo být! Bože, mezi jakými brutály a lůzou žiji! Myslím to a cítím to už dlouho, dnes je příležitost to napsat. Jistě nenenávidím svou matku, mám ji moc ráda, zbožňuju ji, [Škrtnuto: ale] byla bych blázen, kdybych ji ztratila, ale jsem vždy spravedlivá; ona nezná svou povinnost, neví, co to je být matkou patnáctileté dcery. Dává mi šaty a myslí si, že je to všechno, že je nejlepší matka. Jak se mýlí! Umí jen [Škrtnuto: milovat] mě milovat, a ještě mě milovat celou špatně. Vycházím s nimi ve tři hodiny, jdeme k notáři, nechávám je tam, jednou projdu promenádou, skoro nikdo (pláštěnka, Dinin černý klobouk, dobře)¹ a vracím se domů. Pršelo, je vlhko, mám ráda takové počasí. ¹: Pozn. překl.: V originále anglicky: „waterproof" – nepromokavý plášť. Večer hrajeme. Ale velice nudnou hru, vsadila jsem pokaždé pět franků, prohrála jsem (dvě stě osmdesát franků), ale rozhodla jsem se neopustit stůl, dokud vše nezískám zpět, a to se stalo. Jsem velmi unavená. A pro dnešní večer nemám ráda ruletu. Koupili jsme Pitouovi družku.