Pátek, 27. února 1874

Copak všichni odjeli? Copak sezona skončila? Copak se mám nudit? Copak Průliv už neexistuje? Jdu na promenádu, ale marně, nikoho tam nevidím, sotva čtyři venkovany a to je vše. Včera, ve čtvrtek, a bylo tam tak málo lidí, bylo vidět jen dva zhýralce – knížete Wittgensteina a hraběte Michela Tichkeviče, následované svými kurtizánami. Ach! Jak se nestydí! Bylo odporné vidět knížete a hraběte (hrabě je velmi krásný muž, největší z velkých, jediný, kdo by se hodil jako manžel pro tu Obeliskovou, jeho milenka je vyschlá, dost stará, jako Rosalie Léonová) a pár kroků za nimi ty dvě ženy. Říká se, že Wittgenstein je ženatý, ale to není možné. Je to prostě ruské zvíře, které ukazuje, co všichni skrývají, a které vzdoruje všem a o nikoho se nestará.
Dnes vycházím s Mačenkou. Nikdo tam není, kromě samotného Wittgensteina, kterého jsem zahlédla. Pořád se dívá.
Hélène přišla od dvou do tří. Pan Howard od pěti do sedmi a paní Howardová ještě později. Je to náš den. Anitchkoffovi, pan de Teplakoff, pan Abrial (ta hrůza) hrají ruletu s Paulem, Walitským, Stiopou atd. Když vejdu, salon je plný kouře a vypadá spíš jako krčma než jako slušný salon. Jaký jsou prach a jací non curanti! Nemohu klidně snášet tyto vulgarity.
Večer přijdou pan Anitchkoff s paní a všichni hrajeme, klidně a dobře.
Nikoho nevidím, nemám co říct. Nudím se. Chudák Dina dnes trochu pojedla, poprvé za dva dny.
Lambertye zmizel z povrchu zemského, ani on se neukazuje, on, kterého bylo vidět všude. Pravda, počasí je špatné, zatažené, a značný prach a vítr. Ne každý má můj vkus.
Ale je to otravné, že tam nikdo není!
V úterý se rozhodne o vile, pokud nám nezůstane, jedeme do Paříže, a ani tehdy nebudu vědět, jestli se mám smát, nebo plakat. Jet do Paříže se zamotanými záležitostmi, to nic není. Protože žít tak, jak si nepřeji, bude v Paříži děsivější než v Nice, kde jsem zvyklá.
Takhle se nikdy nebudu moci dobře vdát! a nejen to, ale můj život slečny, který by měl být mým nejlepším životem, bude odporný.
Je rozkošné být slečnou, jak si přeji, ale být slečnou, jak si nepřeji, to je smrt.
Kdybych byla odevzdanější, hledala bych lépe Boha a On by mi pomáhal a chránil mě. Ale jsem neodpustitelná buřička.