Čtvrtek, 26. února 1874

Máma celá uplakaná vchází do salonu, Dina ví. Zajdu za ní až večer; je hloupé vnucovat se někomu, kdo je zarmoucený. Utěšit může jen čas.
Dnes odpoledne jsem se na promenádě strašně zlobila – když jsem míjela Boreela, který se procházel u sebe na balkóně, zrudla jsem. To je neodpustitelné! Rychle jsem se otočila k tetě, byly jsme samy (hnědé šaty, sluší), ten klobouk mě děsně otravuje a objednala jsem si jiný u Mortiera. Ten tyrolský je příšerný, nepřijímám ho.
Vyprávěla mi, že když se včera vrátili z Monaka, večeřeli v London House a že Boreel, Emile a Kinsky se přímo v London House sázeli, kdo lépe skáče přes švihadlo nebo něco podobného.
Ten Boreel musel vidět mé odporné, nesnesitelné, hloupé, neslušné, nepatřičné zrudnutí, a protože si vzpomíná na předchozí roky, musím mu být stejně nesympatická, jako mi je ten blázen. To zrudnutí si opravdu neodpustím! Kdyby ho aspoň neviděl!
Zůstáváme pár minut u hudby. Pak vezmeme Stiopu, Walitského a Paula a běháme všude hledat ruletu pro Stiopu. Domů se vracíme hodně pozdě.
Hned po večeři se pustíme do hraní. Upravuji stůl, hrabičku, herní desky, jsem bankéř, pět franků v bance. Pro nás to byla dost vysoká hra, byli jsme Stiopa, Walitský, Paul, Mášenka a nějakou dobu kněžna. Má teta měla trpělivost točit ruletou od sedmi hodin do deseti večer. Občas jsem vyplácela deset franků najednou i víc, což je hodně, když se hraje o drobné. Paul několikrát rozprášil banku, když se vyšplhala na třicet franků a výš.
Odcházím s výhrou téměř devíti franků, nepočítaje těch pět. Budu velká hráčka! jen kdybych měla peníze.
Nebudeme nosit smutek, ačkoli bych moc chtěla, už jsem si představovala lehký rodinný smutek, půvabný. Jak jsem nelítostná a bezcitná. Odpusť mi mou lehkovážnost, můj Bože, jsem bláznivá a hloupá.