Středa, 25. února 1874

Dnes ráno otevíráme dopis a... přichází od Dominicy Pavlovny, oznamuje smrt jejího syna. Z novin už jsme věděly, že se zabil dýkou, ale jeho matka neříká nic o příčinách. Jsme zděšené, jak říct Dině, že její bratr zemřel.
Během nemoci prosil, aby poslali jeho fotografii Moussii, „kterou stále bez naděje miluje od dětství". Dominica Pavlovna připojuje tyto nepříjemné, překvapující a podivné řádky.
[Škrtnuto: Píše, prý vžd]
Držel prý mou fotografii u sebe. Nechci to vědět; nic z toho nechápu.
Dině říkáme jen, že umírá. Vycházím s ostatními, máma a má teta jedou do Monaka a já s Mačenkou jdeme do vily 55, která je opravdu krásná a půvabná, a když se přidají ty dvě velké místnosti, bude nádherná. Prohlížíme a zkoumáme dům, pavilon, stáj, zahradu, všechno. Za sedm dní se bude přihazovat, bojím se, že nám ji někdo přebere. Nuže, to bude osud, nemáme mít vilu v Nice. Abych mluvila střízlivě, nevím, zda se mám nad tou koupí smát, nebo plakat.
Naše postavení v Nice je ubohé; doufala jsem, že změna přinese zlepšení, ale s vilou se nic nemění.
Copak mi Pánbůh neprojeví milost a nedopřeje nám žít, jak si přeji? Procházíme se tam, na terasách, čekáme na kočár a na Dinu, která přijde za dvě hodiny, a když už jsme byly (hnědé šaty, dobře) na promenádě pěšky, netrpělivé z čekání.
Téměř nikdo tam není. Nice je nudná, je tu málo lidí, anebo se schovávají.
Máma odjela do Monaka vrátit kněžně Suvorovové peníze, které jí ta půjčila. Pořád si povídají, a kněžna víc než máma, minule ji donutila, aby od ní peníze vzala, a když jí máma řekla:
Neznáte mě.
Mýlíte se, znám vás velmi dobře.
Přála bych si, aby se Dina o té smrti dozvěděla až po koncertu u Derviesových. Tak moc se tam chci dostat. Kéž by nám Pánbůh dovolil koupit tu 55. Diadia si ji s námi prohlédl, myslím, že závidí. Nikdy jsem o lidech nesmýšlela špatně, ale donutili mě smýšlet špatně, ti z domu tím, že říkají, že ten a ten závidí nebo pomlouvá a tak dále.