Máma celá uplakaná vchází do salonu, Dina ví. Jdu ji navštívit až večer; je hloupé vnucovat se někomu, kdo je zarmoucený. Utěšit může jen čas.

Dnes odpoledne jsem byla velmi rozzlobená na promenádě, když jsem míjela Boreela, který se procházel u sebe na balkóně – zrudla jsem. To je neodpustitelné! Rychle jsem se otočila k mé tetě, byly jsme samy (hnědé šaty, pěkně), ten klobouk mě děsně otravuje, a objednala jsem si jiný u Mortiera. Ten tyrolský je příšerný, nepřijímám ho.

Vyprávěla mi, že včera po návratu z Monaka večeřeli v London House a že Boreel, Émile a Kinsky sázeli přímo v London House, kdo lépe skáče přes švihadlo nebo něco podobného.

Ten Boreel musel vidět mé odporné, nesnesitelné, hloupé, neslušné, nepatřičné zrudnutí, a vzpomínajíc na předchozí roky, musím mu být stejně nesympatická, jako mi je ten blázen. Opravdu si to zrudnutí neodpouštím! Kdyby ho aspoň neviděl! Zůstáváme pár minut u hudby. Pak vezmeme Stiopu, Walitského a Paula a běháme všude hledat ruletu pro Stiopu. Je dost pozdě, když se vracíme domů. Hned po večeři se pustíme do hraní. Upravuji stůl, hrabičku, herní desky, jsem bankéř, pět franků v bance. Pro nás to byla dost vysoká hra, hráli jsme my – Stiopa, Walitský, Paul, Mačenka a nějakou dobu kněžna. Má teta měla trpělivost točit od sedmi hodin do desíti večer. Stávalo se mi, že jsem vyplácela deset franků najednou a víc, což je značné, když se hraje s drobnými. Paul několikrát rozprášil banku, když se vyšplhala na třicet franků a výš. Odcházím s výhrou skoro devět franků, nepočítaje těch pět. Budu velká hráčka! jen kdybych měla peníze. Nebudeme nosit smutek, ačkoli bych chtěla, už jsem si představovala lehký rodinný smutek, půvabný. Jak jsem bez soucitu a bez srdce. Odpusť mi mou lehkovážnost, můj Bože, jsem blázen a hloupá.